První zážitky z měsíce za barem (část klienti)

Poté, co se skončila moje práce v servisu, tak se mi podařilo sehnat si práci za barem, kde jsem šťastně strávila celý měsíc.

Skončil se týden, kdy jsem opravovala motorky. Osvaldo mi štědře zaplatil týdenní minimální mzdu. Tady bohužel pojem minimální mzda znamená, že to je maximum, co se komu vyplácí. Není neobvyklé, že někdo pracuje za polovinu minimální mzdy a smlouvy, které nabízí minimální mzdu jsou považovány za dobré. Člověku se zastaví srdce, když si to uvědomí. Minimální mzda jsou tu v tuhle chvíli 2.200.000 guaraníes, což je asi 8 000 CZK. A není neobvyklé, aby se výplata vyplácela každý týden v sobotu. Asi aby jí člověk mohl jít okamžitě propít a aby nikdy neušetřil ani korunu. 

Osvaldo mi nabídl, že pokud chci, tak můžu pokračovat s nimi v jejich servisu, ale po pravdě mi přišlo, že věci spíš komplikuji, protože strávili vždycky víc času vysvětlováním mi toho, co mám dělat, než kdyby to udělali sami. Stejně jsem ale pyšná na to, že jsem se zvládla naučit jména všeho nářadí ve španělštině. V českém servisu bych byla asi ještě mnohem méně užitečná než jsem byla tady :-D

Každopádně se mi ale Paraguay líbil a tak jsem se rozhodla, že bych tu ještě chvíli zůstala a jelikož Rodolfo, u kterého jsem bydlela, má kamarády na nejrůznějších místech, tak jsem se ho zeptala na nějaké pracovní příležitosti. A ukázalo se, že v jednom baru by mě vzali na měsíc jako barmanku. V baru jsem pracovala chvilku, když jsem studovala na vysoké a můj ex měl bar, ve kterém jsem mu pomáhala a tak jsem samozřejmě hned řekla, že do toho jdu.

V pondělí jsem měla schůzku s majitelem. Pán, kterému bude okolo šedesáti. Kvůli operaci kyčle chodí s holí a chodí hůř než kdyby mu bylo přes sedmdesát. Je to ten zvláštní typ člověka, který v mládí byl motorkář a rocker. Pak začal vydělávat veliké peníze. A stejně tak jako někteří se nedostanou ze zakletí minimální mzdy, tak on se nedostal ze zakletí motorkáře a rockera. Dnes má spoustu velikých motorek. Má nevím kolik Harley Davidson a zapadá úplně přesně do všech klišé, které si člověk představí. Jenom není tlustý. To je asi tak jediné, čím vybočuje z obvyklého obrázku obstaršího pána na veliké motorce. 

Itito mi nabídl místo za barem a já přikývla. Od pondělí do soboty za minimální mzdu. A jelikož myslím, že není lepší možnost, jak poznat jakoukoli zemi, než tam chvíli pracovat a poznat lidi, kteří tam žijí, tak to pro mě byla výborná příležitost. Navíc já z minimální mzdy dokážu žít tak dva měsíce. Takže pro mě to je pořád dobrá nabídka.

V tuhle chvíli, kdy píši dnešní příspěvek, se smluvený daný měsíc za barem již skončil. Některé momenty ve mě zanechaly poměrně hluboký dojem. Za prvé, že pracovat přes noc není tak zábavné. Anebo už jsem moc zestárla :-D Takže myslím, že v nejbližší době nebudu hledat další podobné práce. Za druhé, i když Vás baví rock, tak když hrají ty samé písničky pořád dokola, tak Vám je zoškliví do hloubi kostí. Dlouho nebudu hledat žádný rockový bar ani jenom tak na pivo. "Whisky in the jar", "18 and life" a "November rain" jsou na seznamu zakázaných písniček a v tuhle chvíli mám pocit, že jsem je slyšela tolikrát, že do konce života už je nechci slyšet víckrát. 

Můj vztah k dýškům je zvláštní. Mladí lidé anebo studenti dýška nenechávají a vůbec mě to nemrzí. Pro ně je každý guaraní důležitý. Ale ani nejbohatší klienti nenechávají dýška, což vždycky jednoho nechá takového zamyšleného. Ještě bych měla poznamenat, že obyčejné pivo, které se vtipně jmenuje Pilsen, v supermarketu stojí 3.500 guaraní za 344 mililitrů, v baru, kde pracuji stojí 14.000. Jsem v jednom z nejdražších barů, které jsou v Asunción. Není těžké uhodnout, že lidé, kteří jsou v baru každý večer a pijí tam whisky po lahvích jsou finančně více než za vodou. Ale nikdy nenechají ani jedno guaraní spropitného. 

Jednou jsem si Gerardovi, který byl se mnou za barem, stěžovala, že jsem takovýmhle klientům věnovala celý večer. Nechali útratu za 300.000 guaraníes, ale ani jedno guaraní spropitného. Vůbec mě v tu chvíli nemrzely ty peníze. Musím přiznat, že peníze jako takové mě obecně moc netrápí. Ale to, co představují je něco úplně jiného. Spropitné vážně znamená "Užil jsem si to tady. Děkuji za pozornost, kterou jste nám věnovali. Děkuji, že jsem měl všechno ještě dřív než mě napadlo, že bych to mohl potřebovat. Byla to tu hezké." Tihle klienti odešli a mě to bylo líto a tak jsem si stěžovala. Asi o trochu hlasitěji než jsem měla. 

Na baru jsem v tu chvíli měla ještě mladý pár. Holčinu, která vypadala, že není moc zvyklá pít a že jí dnešní dvě piva výjimečně dobře sedla. Když jsme zavírali, oni ještě měli dvě piva. Vyšli ven vypít si je tam a pozvali mě, ať se k nim přidám. Holčina pořád opakovala, jak jsem strašně milá. Ve španělštině říkají "buena onda", že mám dobrou energii (doslovně to znamená dobrá vlna). A než odešli, tak mi dala 6.000 guaraníes. Řekla mi, že to je místo toho spropitného, co mi měli nechat ti ostatní, a ještě se mi omluvila, že to je jenom tak málo, že bohužel nemají víc. Nenechala se odmítnout a s dvoupivovou tvrdohlavostí na tom trvala. Do teďka to je to nejhezčí dýško, co jsem na baru kdy dostala. 

Při jiné příležitosti jsem byla na baru sama a přišel asi čtyřicetiletý pán. Z Kalifornie. Když někdo přijde na bar sám, tak se většinou snažím začít s ním nějaký základní rozhovor. Je hezké vidět, jak různí jsou lidé. Vždycky jsou milí. Někteří ale jsou spokojení, že jsou tam sami a je to poměrně rychle znát. Nechám je tedy s pivem a pokračuji ve čtení své knížky. Někteří se chytnou okamžitě a jsou tak spokojení, že si mají s kým povídat, že vypijí dvakrát tolik, co původně měli v plánu. A pak tu byl tenhle pán z Kalifornie. Byl rád, že si má s kým vyměnit pár slov, ale zároveň to byl ten typ, který se v konverzaci s cizím člověkem necítí úplně pohodlně. Ptala jsem se na jeho život, co ho přivedlo do Paraguaye. Pověděla jsem mu o svém dobrodružství na motorce. A vždycky, když se nějaké téma vyčerpalo, tak jsem nevěděla, jestli pokračovat anebo ho nechat samotného. Bylo to tak hezky nešikovné. Ukázalo se, že to je inženýr, který navrhuje přístroje, které podporují funkci srdce, které už to samo nezvládá (určitě pro to existuje nějaké slovo, které neznám). A jelikož v Paraguayi nic takového prakticky není,tak se snaží to sem přivést. 

Nikdy jsem se nedozvěděla, jak se jmenuje. Strávili jsme spolu čas, který je potřeba na vypití dvou piv. Kromě toho, že pro něj není snadné bavit se s cizími lidmi a kromě jeho profese jsem zjistila taky, že ho baví lézt po skalách a že za pár týdnů jede do Řecka vyšplhat po stěně, která z mého pohledu je naprosto hladká a ani kozy by s ní nic nezmohly. Když mi za dvě piva měl zaplatit 32.000, tak mi podal 1000.000 bankovku a omlouval se za to, že nemá větší. Myslela jsem si, že jenom zatím místní bankovky dost dobře nezná. Odešla jsem ke kase, abych mu mohla vrátit to, co přebývalo. Než jsem to stihla, tak byl pryč. 

Viděla jsem ale i spoustu jiných klientů, ze kterých mi občas bylo tak podivně smutno. Jednou si mi na bar sedl jeden pár. Paní byla dle jihoamerických standardů krásně plasticky upravená, že by se Barbie vedle ní cítila nedostatečně. Měla na sobě šaty, které všechny úpravy odhalovaly tak, že já jsem z ní nedokázala spustit oči. A asi si umíte představit komentáře mých kolegů. Jejího partnera si vůbec nepamatuji. Možná to byl ten účel. On pil Stellu Artois z lahví o objemu 660ml, takže taková trochu větší velká piva. Ona pila jakýsi koktejl. Za celou dobu mezi sebou neprohodili ani slovo. Vypadalo to, že si spolu vyšli, aby on mohl ukázat jakou ženu dokázal ulovit, a ona, aby mohla ukázat do čeho tolik investovala. Po druhé rundě chtěli odejít. Oba dva značně znudění. 

Jenomže v té chvíli okolo prošel Itito, majitel baru. A on je občas ve velice štědré náladě a některé klienty se rozhodne pozvat na další drink. Jelikož si nikdy nevšiml ticha mezi tímto párem, tak se zrovna oni stali obětí jeho rozvernosti. Nikdy jsem neviděla nikoho tolik protestovat proti alkoholu zdarma. Itito se samozřejmě skoro urazil a okamžitě odměřeně odpověděl, že jak je možné, aby majitel nemohl pozvat své klienty na jeden drink. Bylo jasné, že byl naprosto odhodlán dokázat svou pozici a že si to může dovolit. Trochu myslím, že v tu chvíli se ten pán bál odmítnout více než se bál toho, že bude muset strávit další půlhodinu vedle své upravené paní. Byl to ten nejprotrpěnější drink zdarma, co si umíte představit. 

Můj závěr byl naprosto jasný, raději navěky sama než mít partnera, se kterým se budu bát, že mě někdo pozve ještě na jeden koktejl a já vedle něj budu muset sedět ještě další minutu.