Lachtani, darovaný oběd a motorkářské sítě

O počátečním zklamání, které se změnilo v krásný den, o samotě a společnosti, o pivu a o tom, jako občas lidé umí zničit úplně všechno. 9

Pisco pro mě bylo zklamáním. A to jenom proto, že jsem si předchozí den usmyslela, že by mě bavilo vyrazit někam na víno nebo na pivo. Aneb očekávání pokazí úplně všechno. Ráno mě vzbudil poslední kluk, který odcházel, a to jenom abych věděla, že tam budu sama. Moc mě to v 7 ráno nepotěšilo. Ale když odešel, tak jsem se sbalila a vyrazila hledat snídani. Po dlouhém hledání jsem objevila místo, kde mi prodali podezřelý džus a tři kousky chleba. Nicméně uprostřed mé nespokojenosti se snídaní se se mnou začali bavit dva pánové, kteří seděli u vedlejšího stolu. 

Jsou konverzace, kterými jsem prošla již tolikrát, že je můžu odříkat i ze spaní. Ale lidé jsou vždy tak milí, když je zajímá, co dělám, že jim nemůžu odepřít znovu vše zopakovat. Jak jsme se tak bavili, tak mi zmínili, že jejich příští zastávka je Paracas, národní reserva, ze které se dá lodí jet na ostrovy Ballesta, o kterých se říká, že jsou jako Galapážské ostrovy pro chudé, a jestli se tam s nimi nechci potkat na oběd. Rovnou jsme se teda domluvili, že pojedu za nimi, abychom se neztratili a vyrazili jsme.

Městečko Paracas byla taková běžná přímořská osada s pláží, restauracemi okolo této pláže a s jedním molem. Normálně se pro vstup na molo musí něco zaplatit, ale jelikož pánové se vyznali, tak nás pustili zdarma. A zrovna odjížděla loď na zmíněné ostrovy. Původně jsem neplánovala tam jet, ale když zrovna odjížděla, tak to vypadalo jako příležitost. A dokonce jsem pány i přesvědčila, aby se ke mě připojili. 

Myslím, že jako Galapágy to asi nebude. To nejspíš přehánějí, ale bylo to pěkné. Nikdy předtím jsem neviděla lachtany na živo a tak jsem si to docela užívala. A navíc mě překvapilo, jak jsou strašně hluční. Do toho nad námi lítala spousta ptáků a vedle mi pán vyprávěl o tom, jak dělal v turismu a pak v národní bance a o tom, kolik má dětí, co dělají a kde žijí. Po asi hodinové projížďce, na kterou jsme si samozřejmě zapomněla vzít opalovací krém, jsme se vrátili a byl čas na oběd. Následovala jsem zkušenější a když jsme se posadili a já se podívala do menu, tak jsem se zhrozila. Jenomže už v tu chvíli nebylo moc co dělat, zvednout se a odejít by bylo nespolečenské a urážející a tak jsem se připravila dát peníze, které by mi vystačily na dva dny za oběd. Objednali jsme ceviche pro tři. (Ceviche je čerstvá, tepelně nezpracovaná ryba, jako sushi třeba, v takové kyselé omáčce s cibulí. A je to strašně dobré.) Myslím, že jsem toho snědla víc než oba pánové dohromady, protože mě neustále pobízeli, ať si nandám víc a víc a že na motorce pak budu mít hlad, tak ať se najím do zásoby. A nakonec mě ani za sebe nenechali zaplatit. Což musím přiznat, že se mi docela ulevilo :-)

Poté už jsem nasedla na motorku a vyrazila jsem do městečka Ica. Nebylo to nijak daleko a cesta byla snadná. Rovné dálnice zvládám už úplně v pohodě :-) přijela jsem okolo 4 a moje hostitelka Gisela mě přivítala slovy, že je naprosto úžasné, že je ještě nějaká jiná holka kromě ní, která cestuje na motorce (a která tu motorku sama řídí) a že si musíme dát pivo a probrat všechny zážitky. Čímž se mi hnedka vylepšila vyhlídka na večer. A Gisela začala připravovat pokoj, ve kterém jsem měla přespat. Svému vlastnímu synovi vzala matraci, abych měla dostatečné pohodlí a jeho chudáka nechala spát na jakémsi rozkládacím gauči. Musím říct, že jsem z toho vůbec neměla dobrý pocit. Ale nebyla šance jí přesvědčit, že mám vlastní nafukovací matraci.

Po večeři pak Gisela dostála svému slovu a šli jsme si koupit pivo. A jak jsme popíjeli, tak Gisela pomalu začala otevírat osobní problémy. Jako šuplíky ve staré skříni, ze kterých začali vyskakovat schovaní strašáci. Na první pohled je Gisela velice sebevědomá motorkářka, která všude jezdí sama, baví jí rychlost a jezdí a žije na plno. Dle jejích slov je všude známá, protože to je jediná peruánka, která se opravdu vypraví na motorce sama a dojela až do Kolumbie, což je docela výkon. A tak teďka všechny zná a dokáže zařídit první poslední. Po pivu a půl ale najednou bylo znát, že situace není jenom tak růžová. A začal se objevovat nejen smutek z toho, že je jediná, ale také začal na povrch vycházet, jak se k sobě v rámci této komunity občas chovají (ani není to tedy jenom v Peru, ale v Ekvádoru je to úplně stejné).

Začala vyprávět o tom, co se jí stalo v rámci sítě MAI. Kdesi na začátku jsem zmínila, že MAI je síť motorkářů, kteří si pomáhají splnit sen cestovat na motorce. Fungují pomocí Whatsapp chatu a většinou to většinou tak, že tam cestovatel napíše, kdy a kam bude přijíždět a poprosí o pomoc a pokud tam je posada a je volná, tak Vás nechají přespat a celkově pomůžou. Gisela se tedy během své cesty také stala součástí této sítě (stejně tak, jako jsme její součástí i já). Jenomže se ukazuje, že jednotlivé posady, se vzájemně přetahují o cestovatele a obecně mezi sebou mají problémy. Časem tak začali vznikat další sítě, které fungují úplně stejně, ale nicméně si vlastně vzájemně konkurují. Čím více někdo přijme cestovatelů, tím lépe pro něj, stává se slavnější (na což se tu hodně slyší) a vlastně tím lépe pro celou síť.

Jenomže takhle lidé, jejichž cílem je pomáhat ostatním, nakonec jenom jeden druhému ubližují. Dochází to tak daleko, že se vzájemně osočují na facebooku, pomlouvají se a hledají, jak si navzájem znepříjemnit život. A to jenom, aby u sebe doma mohli přijmout více lidí. Gisela určitě není jednoduchá osoba, to je jasné od prvního pohledu, ale stejně je strašnou záhadou, jak je možné, že nakonec se účastní války, kde proti sobě vystupují lidé, jejichž cílem je pomoci splnit sny ostatním. 

Odcházela jsem spát ve 3 ráno a bylo mi vlastně strašně smutno. Po cestě se mi dějí neuvěřitelně krásné věci, ale tyhle momenty mi připomínají, že občas jsme schopni zničit i to, co by mělo být zlu-vzdorné.

__________________________________

Z rezervy Paracas a ostrovů Ballesta mám na facebookové stránce Overcoming Borders jak fotky, tak i video lachtanů, pokud by Vás to lákalo vidět. Zjistila jsem, že pro vkládání obrázků do článku, bych je nejdřív musela stáhnout do počítače a nemůžu je nahrávat přímo z google.photos, kde je mám všechny zálohované. Tak pro zatím budu zájemce dále odkazovat na svou facebookovou stránku, anebo na Instagram (anie.overcoming.borders)