Týden sama v Paraguayi

9. 10. 2019 10:01:13
Po téměř posledním rozloučení s Oscarem mě čekal téměř celý týden sama, než jsme se všichni s motoklubem 32-A měli znovu setkat v Hernandarias.

Jelikož jsem se už dlouho těšila na to, že bych někde stanovala, tak jsem to konečně chtěla dovést do praxe u Bílé Laguny kousek od města Santa Rosa. Věděla jsem, že v Santa Rosa bydlí jeden pár, který přijímá cestovatele a který všemožně pomáhá každému, kdo se vydá na podobnou výpravu jako já.Chtěla jsem je jenom pozdravit, ale když jsem přijela, tak na mě udělali ohromný dojem. Přišli mi tak strašně milí, že jsem hned změnila plány. Nedokázala jsem přijít na důvod, proč se připravit o přítomnost tak veselých lidí, když stanovat můžu kdykoli jindy. Dohodli jsme, že já budu vařit bramboráky a oni uvaří něco paraguayského.

Sundala jsem z motorky zavazadla, abych mohla jet rychleji a zvládla se podívat k laguně než jim skončí pracovní doba. Belén se zapřísahala, že cesta je v pořádku a celá zpevněná. Většina taková opravdu byla. Ale poslední čtyři kilometry byly něco mezi hlínou, která se občas měnila v písek. Proklela jsem všechny. Belén, která mi řekla, že budu v pohodě. A hlavně Oscara, protože jsem věděla, že pokud se vzdám, tak mu to budu muset říct a to se mi vůbec nechtělo. No a tak jsem nakonec dojela až k laguně. Není to poprvé, kdy jsem něco překonala jenom proto, abych někomu nemusela přiznat, že jsem se vzdala. A po cestě zpátky jsem dokonce i krásně dokázala vybrat motorčino zabruslení a zjistila jsem, že je pravda, že některé problémy se vyřeší zrychlením. Zajímalo by mě, jestli to je rada, která obecně platí do života :-D

Laguna samotná nebyla nic tak úchvatného. Je to pěkné místo s písečnou pláží. Ale není to o moc víc, než takové obyčejně pěkné místo. Byla jsem ráda, že jsem vsadila na přítomnost svých hostitelů. Poměrně rychle jsem si sbalila své věci a vrátila se. Po cestě mě zastavil jakýsi zamračený voják. Začal po mě chtít spoustu dokumentů, ze kterých jsem mu nerozuměla skoro žádný.

Poprosila jsem ho, ať počká. Vypnula jsem audioknížku. Sundala jsem helmu, usmála se a požádala ať mi zopakuje všechno, co po mě potřebuje. Voják přestal být zamračený a chtěl vidět osobní dokument. Podala jsem mu pas. Podivil se nad mým jménem a nad tím, že jsem z Čech. A tak jsem mu začala povídat celý příběh. Začal se mě ptát, na to jaké mám zážitky. Jestli s sebou vozím stan. Jak to dělám s jídlem. Co když se něco stane motorce. Jak to mám vyřešené finančně. Po půl hodině mě nechal odjet a na žádné jiné dokumenty se mě nikdy nezeptal.

Moje zkušenost je ostatními naprosto nesrovnatelná. Bohužel většina lidí povídá o tom, jak musí policajty podplácet a to zpravidla už na hranicích. Určitě mi pomáhá, že jsem holka. Určitě mi pomáhá, že jsem na ně milá, snažím se vyhovět a nebojím se jich. Ale myslím, že hlavní výhoda je, že mám maličkou motorku Suzuki 125, motorku, kterou mají místní dělníci, aby se dostali do práce. Myslím, že na mě kouknou a vědí, že nemám, co bych jim mohla dát. Všichni, kdo si stěžují na místní policajty mají Harley-Davidson či BMW.

Po návratu jsme s Gustavem a Belen jsme pak vařili bramboráky. Oba dva žijí pro to, aby mohli pomáhat těm, co cestují. Mají svůj profil na všech možných stránkách, které se věnují cestování a všude píšou, že nabízí ubytování a jakoukoli pomoc. Část toho, co uspoří ze svých výplat věnují na své vlastní cesty a další část do toho, aby zrekonstruovali jeden pokoj, aby cestovatelé měli soukromí a pohodlí. Strašně se mi omlouvali, že já budu muset spát na gauči, protože zatím to nemají hotové. Vždycky mi takoví lidé přijdou skoro jako skřítci z nějaké pohádky.

Ještě než jsme šli spát, tak se Belén upomněla zeptat se mě, jestli nepotřebuji něco vyprat. Zlatý grál mezi všemi lidmi, kteří nám po cestě pomáhají jsou ti, kteří nám nabídnou jejich pračku k použití. A nejen to, následující ráno ještě Belén dala mé oblečení do sušičky a přidala tam speciální ubrousky, aby prádlo vonělo. Kéž by to tak mělo šanci dlouho vydržet.

Po Santa Rose jsem vyrazila směrem do Villarrica. Po cestě se mi moc nezdálo, co mi navrhovala moje GPS a tak jsem v jednu chvíli zastavila. Byla jsem kousek od města Santani a bylo zrovna poledne. Snědla jsem hrst buráků, odpověděla na zprávy a zjistila, že jsem měla samozřejmě pravdu a že je lepší věřit vlastnímu úsudku než GPS. Což je vždycky zjištění, které mě zahřeje u srdce.

Když už jsem byla skoro zpátky na motorce, tak se u mě najednou objevil jakýsi muž. A jako úplně první se mě zeptal, jestli jsem už obědvala. Už jsem Vám říkala, že Paraguayci jsou naprosto neuvěřitelní? I úplně cizí lidi, které potkáte jen tak na okraji silnice se starají o to, jestli náhodou nemáte hlad. Řekla jsem, že ne, ale že když řídím, tak moc během dne nejím, protože mě to vždycky uspává. Ptal se dál, kam mám namířeno. Všechno jsem mu povyprávěla až mi navrhl, že mě proveze po okolí, abych poznala taky trochu tohle město. A jelikož jsem měla dost času, tak jsem souhlasila.

Jmenoval se Henox a provezl mě po celém okolí, povídal mi o tom, že pracuje na farmě, kde má koně a dobytek a že by potřeboval partnerku, která by dokázala zabrat s prací a pomoct mu s dobytkem a farmou. Zasmála jsem se a řekla mu, že to bude mít v dnešní době dost těžké někoho takového najít. Nakonec se mě ještě dvakrát zeptal, jestli bych opravdu neměla obědvat, až jsem mu řekl, že pokud půjdeme někam, kde nedávají moc veliké porce a kde mají zeleninu, tak že ano. Bohužel totiž jsou tady vždycky porce příšerně veliké a většinou je to strašná spousta masa. Nevaří špatně, ale myslím, že jsem tady snědla dost masa, aby mi vystačilo do konce života (a to mám pořád před sebou ještě Argentinu, která je prý horší). Souhlasil a vzal mě do restaurace, kde si člověk mohl nandat to, co chce a kolik chce. Po obědě mě odvezl zpátky k mé motorce a já vyrazila dál.

Byla jsem mu za ten oběd nakonec ohromně vděčná, protože mě čekala ještě dlouhá cesta. Okolo páté odpoledne jsem dojela do Villarrica, kde mě přijal Adams. Už předtím jsme se dohodli, že aby nepřišel o kurz mechaniky, do kterého se zapsal, tak že půjdu s ním. Nečekaně jsem se tak ocitla mezi dvaceti muži, kteří se snažili naučit, jak fungují motorky a jak je opravit. Hodina byla teoretická, kde nám profesor vysvětloval, jak funguje čtyřdobý motor. Vzpomněla jsem si, že jsme to dělali už na gymplu a v tu chvíli jsem znovu ocenila naše vzdělání. Chodila jsem na osmiletý gympl a v jedné hodině chemie nám vysvětlili i to, jak fungují motory. Během 45 minut jsme zvládli čtyřdobý a dvoudobý motor, jejich rozdíly a fungování. Tady v tom kurzu jsme během 2 hodin udělali jenom to naprosto základní z čtyřdobého motoru. Učitel navíc polovinu času zabil tím, že studentům diktoval věty, které oni slovo po slově zapisovali. A to všichni byli dospělí. Byla jsem překvapená a smutná z toho, jak strašlivě neefektivní tady ten systém je.

A až teprve po té, co jsme v půl desáté skončili, tak jsme s Adamsem vyrazili na večeři. Kdyby býval onen muž v poledne netrval na tom, že bych měla obědvat, tak bych to rozhodně až do této hodiny nepřestála. Občas nedokážeme plně docenit laskavost lidí, kteří se objeví v našem životě.

S Adamsem jsme pak ještě vypili asi tři piva, nafoukla jsem si svojí krásnou matraci a šla jsem spát, jenom abych v půlce noci zjistila, že jedna z nejoblíbenějších věcí mé výstroje má v sobě někde díru a já jsme skončila na tvrdé zemi. A nevím, jestli si pamatujete, že jsem v Bolívii spadla a nějak divně si pohnula zády, když jsem se snažila motorku zvednout. Tak se ukázalo, že hnutá záda a tvrdá podlaha nejsou úplně dobrá kombinace :-D byla jsem celé ráno jako stařenka. Nechci přiznat, že by to bylo věkem, ale možná už to tak bude.

Autor: Aneta Toboříková | středa 9.10.2019 10:01 | karma článku: 12.87 | přečteno: 254x

Další články blogera

Aneta Toboříková

Zážitky za barem (část kolegové)

Ze všech zážitků a lidí, co jsem potkala za barem, tak to zdaleka nebyli klienti, kteří by byli nejzajímavější. Měla jsem spoustu štěstí i na zajímavé kolegy.

18.10.2019 v 9:59 | Karma článku: 17.54 | Přečteno: 548 | Diskuse

Aneta Toboříková

První zážitky z měsíce za barem (část klienti)

Poté, co se skončila moje práce v servisu, tak se mi podařilo sehnat si práci za barem, kde jsem šťastně strávila celý měsíc.

17.10.2019 v 9:47 | Karma článku: 21.12 | Přečteno: 768 | Diskuse

Aneta Toboříková

Opravářkou motorek

O tom, jak jsem zase jednou měla štěstí a mohla jsem se na týden stát opravářkou motorek :-) aneb první z mnohých týdnů v Asunción

16.10.2019 v 9:50 | Karma článku: 18.05 | Přečteno: 348 | Diskuse

Aneta Toboříková

Setkání s Juanovou rodinou

O tom, že jsem konečně blíž pochopila Juanovu situaci a seznámila jsem jsem se s jeho rodinou, která mi představila zase jinou část Paraguayské společnosti.

15.10.2019 v 9:20 | Karma článku: 13.65 | Přečteno: 321 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Bohumil Rydrych

ČERVENÝ JELEN - PRAHA - Nezávislá recenze

Jako nezávislý mystery shopper v gastronomii posílám recenzi na nový podnik. Moje cesty po celé republice i mimo ní jsou velmi časté a navštívených provozů je mnoho. Recenze dělám pro spousty společností. Tato je čistě soukromá.

18.10.2019 v 13:14 | Karma článku: 8.33 | Přečteno: 237 | Diskuse

Aneta Toboříková

Zážitky za barem (část kolegové)

Ze všech zážitků a lidí, co jsem potkala za barem, tak to zdaleka nebyli klienti, kteří by byli nejzajímavější. Měla jsem spoustu štěstí i na zajímavé kolegy.

18.10.2019 v 9:59 | Karma článku: 17.54 | Přečteno: 548 | Diskuse

Pavel Kynčil

La Manga del Mar Menor španělské letovisko.

La Manga je krásné letovisko v oblasti Murcia ve Španělsku. Nachází se na úzkém pásu pevniny mezi dvěma moři.

17.10.2019 v 9:52 | Karma článku: 13.56 | Přečteno: 224 | Diskuse

Aneta Toboříková

První zážitky z měsíce za barem (část klienti)

Poté, co se skončila moje práce v servisu, tak se mi podařilo sehnat si práci za barem, kde jsem šťastně strávila celý měsíc.

17.10.2019 v 9:47 | Karma článku: 21.12 | Přečteno: 768 | Diskuse

Aleš Gill

Lanovkové metro v La Pazu

Páteří MHD většího města mohou být autobusy, taxíky, maršrutky, tramvaje, trolejbusy, metro... ale měst, kde hlavní roli v dopravě obstarávají lanovky, byste napočítali na prstech pravděpodobně jen jedné ruky. Třeba takový La Paz.

17.10.2019 v 8:06 | Karma článku: 10.09 | Přečteno: 183 | Diskuse
Počet článků 47 Celková karma 13.97 Průměrná čtenost 319

Před třemi lety jsem se přestěhovala do Kolumbie. Poté jsem dala výpověď, prodala jsem do té doby nabyté věci, koupila jsem si motorku, naučila jsem se jí řídit a vydala jsem se objevovat Jižní Ameriku. Dnes jsem v Peru a přede mnou je Bolívie, Paraguay, Argentina a Chile a možná i mnohem víc.

Najdete na iDNES.cz