Bydlení v Asunción

O tom, jak jsem si v Asunción hledala pokoj k pronájmu a o tom, že moje zkušenosti s Paraguayci jsou univerzální a zdaleka nejsem jediná, ke komu se tu lidé chovají tak pěkně.

Už jsem Vám řekla, že Paraguay je jako žít v jiném světě? Paraguayci nefungují podle běžných pravidel tak, jak je známe my. 

Když mi majitel baru Rock 66 řekl, že mi dá práci a že můžu strávit měsíc za barem, tak jsem měla radost hned ze dvou důvodů. První, že budu mít zase novou zkušenost, protože v podobném baru jsem nikdy nepracovala, a za druhé, že tím pádem za měsíc budu pořád ještě v Paraguayi a budu moct přijet na důležitou akci v Concepción. 

Začala jsem si tedy hledat pokoj, který bych si mohla pronajmout. Osvaldo, motorkář, který mě do té doby hostil, by mě byl býval nechal, abych zůstala u něj a spala na gauči, ale cena byla příliš vysoká. Musela bych poslouchat jeho historky a to, jak jsou všichni okolo blbci. Jeho bratr je blbec, bratrova žena je idiot, ten dělá tohle špatně a ten zase tohle. Po první půlhodině mě vždycky opustila vůle žít. Neuvěřitelné, jak někteří lidé z Vás dokáží vysát veškerou důvěru v lidstvo. Ke mě se Osvaldo vždycky choval laskavě, ale svět v jeho podání je tak deprimující, že kdyby všichni lidé byli jako on, tak bych neváhala vyhodit ho do vzduchu. Jenom si na něj vzpomenu a přejede mi mráz po zádech.

Osvaldův táta mi při hledání pokoje pomohl. Jelikož jako starý pán, který žil celý život v téhle části Asunción, znal všechny sousedy, tak je se mnou začal obcházet a ptát se po podnájmu pro mě. Při návštěvě jednoho krámku nám řekli, že pokoje, co se pronajímají v téhle části města jsou ošklivé. Ale jak jsme se bavili, tak jsem se majiteli krámku asi zalíbila. Po nějaké době mi řekl, že má jeden pokoj volný. Pokoj, kde bydlíval jeho bratr než zemřel, a že kvůli jeho památce jej nikdy nepronajal, ale že vlastně už je na čase a tedy pokud chci, tak že mi ho ukáže. Souhlasila jsem. 

Pokoj byl prostorný s velikými francouzskými okny a spoustou světla a navíc měl samostatný vchod a samostatnou koupelnu. A ještě ke všemu tam byla postel. Nemohla jsem si přát nic lepšího. Ihned jsem souhlasila a zeptala jsem se kolik mě ten pokoj bude stát. Juan Carlos, jak se majitel krámku mezitím představil, se zamyslel a řekl, že vůbec nemá nejmenší tušení. Osvaldův táta řekl, že jsem připravená platit 600.000. Trošku jsem se na něj za to zlobila. Nemusel to říkat tak rychle, tajně jsem totiž doufala, že by se cena mohla trochu snížit. Ale myslím, že mi tím chtěl jenom pomoct, protože věděl, že normálně se pokoje pronajímají od 800.000 výš. Juan Carlos se nad tou nabídkou trochu zamračil a řekl, že to je moc peněz a že 500.000 mu přijde, že odpovídá mnohem lépe. Překvapil mě. V normálním světě by se snažil cenu spíše zvýšit a zjistit jak vysokou částku ze mě doopravdy dostane. (Byla bych klidně zaplatila i těch 800.000 za tenhle pokoj.)

Později jsem zjistila, že jeho chování není tady v Paraguayi tak neobvyklé.

Bence je maďarský podnikatel, který pomáhá cizincům, kteří se rozhodnout v Paraguayi investovat (mimochodem, pokud by Vás něco podobného napadlo, tak si myslím, že to vůbec není špatná idea). Bence je v Paraguayi dohromady tak půl roku a v Asunciónu si pronajímá dům. Původně si našel agentku, aby mu našla nějaký dům. Agentka objevila něco, co se mu líbilo za přijatelný nájem 3.000.000. Bence souhlasil a šel podepsat smlouvu s majitelkou, doňou Carmen. A než smlouvu podepsali, tak doňa Carmen rozhodla, že ony 3 miliony jsou přehnané a že 2 milióny bude lepší. 

A vzhledem k tomu, že Bence je stále na cestách a půl roku v tom domě vůbec nežije, tak doňa Carmen po roce přišla s tím, že bude mnohem spravedlivější, když ten nájem bude 1.700.000 guaraníes. 

Lidi tady jsou jak z jiné planety. 

Nicméně mě to přivedlo ke spoustě myšlenkám. Když jsem tyhle historky vyprávěla doma, tak první reakce byla, jestli to nebude třeba tím, že si Paraguayci nejsou vědomi vlastní ceny. Jako kdyby snížení finančního ohodnocení automaticky znamenalo, že jejich vlastní cena se snižuje. Což je přeci úplně zvláštní idea. Znamenalo by to pak, že naše cena je určována penězi a tím, kolik si kdo vyděláváme. (Přijde mi vtipné, jak některé poznámky se Vám usadí v mysli a nechtějí pryč.)

Já si čím dál tím více myslím, že je to přesně obráceně. Pokud je pro někoho jeho práce povoláním, tak jí častokrát dělá i za poměrně málo peněz. Lidé, kteří sní o tom, že budou učiteli anebo sestřičkami většinou o tomto povolání nesní, protože jim přinese spoustu peněz. Myslím, že i lidé, kteří začnou studovat třeba právo, tak začnou se snem o tom pomoci těm v bezpráví.Když jsme to my, kteří určujeme cenu toho, co děláme s přesvědčením o vnitřní hodnotě toho, co děláme, tak nedáváme cenu vysoko. Cena, kterou určíme, bude taková, abychom měli dost, a aby se příjemce necítil ošizen. 

Další jsem přemýšlela nad tím, jak by vypadal svět, kde by každý dával takovou cenu, která jim připadá spravedlivá, která by byla taková, aby měli právě tak akorát. Ne, aby se snažili dostat z ostatních naprosté maximum, které oni mohou zaplatit. Ale aby ten, kdo tu službu anebo ten produkt poskytuje, měl právě tak akorát. Vždycky si vzpomenu na větu, kterou jsem někde slyšela anebo četla - opakem nedostatku není mít co nejvíc, opakem nedostatku je dostatek. Čím dál tím víc si myslím, že je to chvíli, kdy máme dostatek, kdy máme tolik, kolik je tak akorát dost, v tu chvíli jsme šťastní. 

Představte si svět, ve kterém právníci neúčtují co nejvíce, co jejich klient může zaplatit, ale ve kterém účtují tolik, aby měli tak akorát dost. Kdyby doktoři účtovali "tak akorát dost". Co by to znamenalo pro hladinu našeho štěstí? Co by to znamenalo pro planetu a ekologii? 

Myslím, že všechny tyhle myšlenky pochází z knížky Duše peněz, kterou můžu vřele doporučit. 

A vlastně je strašně smutné, že vyprávím historky o pronajímání v Paraguayi jako něco nenormálního. Jako kdybych se posmívala těm, kteří sníží nájem, protože jim to tak přijde spravedlivé. Jako kdybych se posmívala těm, kteří v dnešním světě mají odvahu na to říct, tohle je pro mě dost, víc nepotřebuju, děkuju.

Ještě zakončím tím, jaké to je bydlet tady v pronájmu. 

Juan Carlos je přesvědčen, že správný den má začít kávou a bez kávy se nedá žít. A jelikož ví, že tady nahoře nemám kuchyni, tak mi každý den okolo 11 napíše 'Café?' a já se tak většinou odhodlám zvednout se od počítače a dát si první pauzu. Jednou, když jsem přijela domů okolo poledne, tak se mě zeptal, jestli se s nimi nechci naobědvat. Nechtěla jsem je odříct a navíc jsem měla hlad, tak jsem ráda souhlasila. Od té doby Luci, holčina, která se stará o domácnost, vždycky prostírá i pro mě a okolo 1 odpoledne mi píše zprávu, ať všeho nechám, že oběd je na stole. A aby jídlo dobře slehlo, tak mě pak Juan Carlos vždycky pozve na skleničku sladkého vína. 

Od té doby, co mi skončila práce za barem, která mě sice bavila, ale musím přiznat, že byla vyčerpávající, tak jsem vždycky doma i v době večeře. A tak mě Juan Carlos vždycky zavolá, abych si něco vzala z ledničky. Nevím kolikrát mi už řekl, že všechno, co najdu v ledničce, tak mám plně k dispozici a že pokud budu mít kdykoli v noci hlad, tak se prostě mám jenom přijít najíst. 

A tak mám vlastně pokoj s plnou penzí a pronajímatele, který se stará o to, abych neměla hlad a abych nezapomněla, že si mám vždycky na chvíli odpočinout a dát si kávu. 

Jak by vypadal svět, kdyby se všichni chovali jako Paraguayci?