Ze Ciudad del Este do Encarnacion

Druhá návštěva servisu, která stejně moc nepomohla. Cesta až do Encarnación. A pyšně dodám, že Juan přežil i tyto dny a to navzdory tomu, že se bláhově rozhodl cestovat zrovna se mnou.

Druhý mechanik, který se pokusil opravit mi motorku byl kluk z Venezuely. Vysoký, přísný, který neustále mluví špatně o všem okolo sebe. Benzín v Paraguayi je strašný. V Brazílii ještě horší. Náhradní díly nejsou dostupné. A když tak jsou drahé. A ne že by to nebyla pravda. Ale způsob, který si vybral, aby nás o tom spravil, nás měl pouze přesvědčit o tom, jak je on sám vzdělaný a jak všechno ví lépe než ostatní.Jeho nadřazený tón ho dělal velice nepříjemným. Vyměnil mi filtr benzínu, zkontroloval karburátor a já jsem odjela s pocitem jakési nedůvěry a hlavně jsem si říkala, že s tímhle klukem bych se určitě nekamarádila. 

I když teď když nad tím přemýšlím zpětně, tak mi dochází, že on utekl ze své země, která v tuhle chvíli většině svých obyvatel nenabízí ani možnost, jak se rozumně najíst. Přešel Brazílii a dostal se do Paraguaye, a když si dokázal otevřít svojí opravárnu motorek, tak tam pozval svého bratrance, aby alespoň někomu pomohl dostat se z té špíny, ze které sám utekl. Samozřejmě bude sarkastický a bude daleko od konformního typu člověka. A vlastně mě na něm ohromně přitahovalo, jak jeho tvář a tělo perfektně odrážely jeho postoj k životu. Vysoký a velice štíhlý. Kdyby byl ještě trochu vyšší a trochu štíhlejší, tak by byl jako z pohádky Dlouhý, široký a bystrozraký, anebo jako jeden z bratrů z večerníčku Edudant a Francimor. Ale s tváří velice jasně řezanou, jako kdyby jí namalovali tužkou jasnými a přesnými tahy a už se nechtěli zaobývat tím, aby ty hrany trochu zaoblili. Vlastně byl přitažlivý. Hezký ne, ale něco na něm bylo. Ale kamarádit bych se s ním nechtěla. I jeho charakter měl velice jasně řezané rysy, tak jako jeho tvář, a po chvíli by mě přestal bavit.

Odjeli jsme a já jsem brzy zjistila, že jejich oprava celkový stav motorky nijak nevylepšila. Naštěstí jej ani nezhoršila a tak jsem se rozhodla prostě pokračovat až do Asunciónu a tam se pokusit nějak problém vyřešit. Ono totiž po cestě mě nijak neobtěžovala, jediný problém byl ve městech, kde se mi prostě občas vypnula, což se snadno dalo vyřešit tím, že jsem jí zase znovu nastartovala. A tak jsem jela dál. 

Juan trval na tom, že nutně chce po cestě vidět Tunel ze stromů. Že to je jedna z místních památek. No, úplně jsem si neuměla představit, co by na tom mohlo být tak jedinečného, ale chtěla jsem být milá a tak jsme naplánovali trasu tak, abychom tímto významným tunelem projeli. No a ukázalo se, že to je prostě místo, kde jsou po stranách silnice vysázené stromy :-D a ty stromy vyrostly do výšky a jejich vrchní větve se tak jako plus mínus nějak dotýkají. Jinak tedy je nahoře normálně vidět obloha. Prostě stromy po obou stranách silnice. Asi jsem zhýčkaná, ale u nás už jsem viděla spoustu podobných míst a asi bych to neznačila do mapy jako "absolutely must see". 

Musím říct, že latino-americké země si jsou ve strašné spoustě věcech neuvěřitelně podobné. I když oni Vám samozřejmě budou tvrdit naprostý opak. V každé zemi, a to mají také všichni stejné, Vám lidé tvrdí, jak neuvěřitelně je tu všechno rozmanité. (A myslím, že my to máme samozřejmě podobně. Pro nás existují rozdíly mezi Čechy, Moravany, Slováky, Poláky a pro ně bychom asi všichni byli stejní.) No, nicméně jedna ze společných charakteristik je to, jak rádi všichni vychvalují své památky a občas se u toho člověk zastaví s takovým 'Aha? Vážně? Stromy po stranách silnice?' No, pokračovali jsme dál. Měla jsem dost rozumu na to, abych nic víc neřekla.

Po celé cestě jsme bojovali se silným větrem a jelikož Juan je džentlmen, tak mě nechal jet první, abych to mohla být já, kdo udává tempo. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc vidím, jak ten kluk na mě byl hodný. Každopádně jsme tedy nejeli příliš rychle, protože vítr na motorce prostě vůbec není zábavný a nedodává Vám zrovna pocit stability. A jelikož mi chyběl někdo přede mnou, kdo by pro mě byl výzvou, tak jsem prostě jela tak, jak bych jela, kdybych byla sama. Byla to trochu škoda. Vždycky když pro Vás někdo dokáže představit nějakou výzvu, tak máte šanci se zlepšit. 

Dojeli jsme na místo až za tmy a z neustálého větru promrzlí až do morku kostí. Vyzvedl si nás kluk, který nás zavezl do domu, který působil dojmem, že je stále rozestavěný. Opět jsem se ocitla z extrému v jiném extrému. Z domu, kde si lidé otevřou a vybaví bar jenom proto, že můžou, tak jsem se dostala k lidem, kteří neměli v koupelně tekoucí vodu. Když jsme přijeli, tak ven vyšla drobounká Argentinka, která měla v tu chvíli čerstvě umyté vlasy. Až později jsem přemýšlela nad tím, jak to udělala. Venku byla příšerná zima a pokud neměla tekoucí vodu, tak si nejsem tak jistá, jestli si tu vodu na umytí vlasů ohřála. 

Oblast okolo Encarnación je známá pro jesuitské zříceniny. Jesuité sem přijeli, tak jako rádi jezdili šířit po světě dobré zprávy. A v této oblasti zakládali jakési vesničky. Ve španělštině jim říkají "reducciones", protože "redukovali" (anebo odváděli) lidi z oblastí, kde předtím žili. A prokazovali jim tím službu. Lidé, kteří zůstali se svými kmeny byli odchycováni a prodáváni do otroctví a ti, které jesuité zvládli zredukovat do svých vesnic, tak byli pod jejich záštitou a byli chráněni. A tady v Paraguayi to byli oni jesuité, vlastně kolonizátoři, kteří se učili jazyk guaraní. Sepsali první gramatiky a učebnice. Já si myslím, že Paraguayci totiž přišli a byli k Jesuitům tak neuvěřitelně vlídní, a stále se starali jestli by náhodou neměli už obědvat, anebo jestli náhodou nepotřebují extra polštář, až to prostě jesuité vzdali, zamilovali se do Paraguayců a hledali, jak by jim pomohli a naučili se jejich jazyk.

Naše vstupenky platily do tří z těchto "reducciones". Já mám ohromně ráda taková místa. Mám vždycky pocit, že Vám dodávají pocit perspektivy. Když jsme vstoupili, tak před námi bylo náměstí po jehož stranách byli "domy", poté následovala ohromná katedrála, po levé straně za i vedle katedrály se nacházela "škola" a před školou další "domy". Ze všech těch zřícenin byla nejlépe zachována katedrála. Ale i zbytek byl v překvapivě dobrém stavu. Procházela jsem tam tudy s očima dokořán. Tam tudy probíhaly děti a hrály si. Procházely tamtudy mladé ženy, které přemýšlely, jestli je někdo má rád. Procházeli tamtudy naštvaní rodiče, že se jejich děti dost neučí, a rozhádaní sousedé. Mám taková místa ráda. Je to jako kdyby mi před rukami procházeli lidé, kteří existovali století před námi. Jako kdybych se mohla dotknout duchů, které si jenom já představuji. A kteří jsou jasnou připomínkou toho, jak je všechno pomíjivé. Pro kolik kluků jsem se trápila, jejichž jména si teď těžko vybavuji? Kolik z mých současných obav mě bude pořád trápit za rok? Za pět? Za deset? Za sto?

Po návštěvě dvou z těchto reducciones jsme vyrazili na místo, které mi doporučil Oscar. Bohužel nezmínil, že je to hodně daleko od hlavní cesty, že mě bude čekat znovu písková cesta do kopce a poté i z kopce a že když dojedeme na místo, tak bude zavřené. Byla jsem naštvaná, když jsem na místo dojela a úplně jsem zapomněla na hlubokou reflexi o tom, jak je všechno pomíjivé. Byla jsem jenom naštvaná. A to už bylo 5 odpoledne a museli jsme se obratem vrátit, abychom nejeli v noci. Dostali jsme se k místu, kde jsem musela po písčité cestě jet z kopce dolů. Ta nejhorší varianta. Měla jsem strach. Jako vždycky. Ale nejhorší bylo, že Juan viděl, že se bojím a rozhodl se mi pomoct. Jeho idea byla, že on sjede dolů nechá tam svojí motorku a vyběhne nahoru a sveze dolů mojí motorku. A aniž by čekal na můj souhlas, tak se dal do pohybu.

Samozřejmě mi chtěl jenom pomoct. Od začátku jsem věděla, jak laskavé je to, co dělá. Ale když jsem ho viděla vybíhat ten kopec, tak mi bylo jasné, jak je to všechno špatně. A taky jsem koutkem duše zahlédla, proč mě tolik rozčiluje. Samozřejmě jsem motorku rozjela (nenabourala jsem do něj) ale úspěšně jsem sjela celý kopec. Písek nepísek. Já jsem věděla úplně samozřejmě, jak moc chtěl, abych se cítila dobře. V tom daném momentě. A já si vzpomněla na Johna Jaira z Kolumbie, který se tvářil, že neslyšel moje stížnosti na to, jak je cesta těžká. John Jairo nechtěl, abych se cítila dobře, on chtěl, abych se zlepšila, on chtěl, abych příště až se potkám s podobným kopcem, tak abych neměla strach. Já se na Juan nemůžu zlobit, byl ke mě laskavý, ale rozčiloval mě.

Sjeli jsme celou cestu. A já byla upřímně ráda, že jsem ho měla po boku, protože kdyby se mi cokoli stalo, tak Juan by za mě dal svůj život. Já jsem věděla velice dobře, že jsem byla v jeho doprovodu v naprostém bezpečí a když přešel krizový moment, tak jsem za něj byla moc ráda. Tuto noc jsme se vraceli zpět do Encarnación, ale nemohli jsme zatěžovat znovu původní hostitelé a tak Juan sehnal kontakt na jiného motorkáře, který nás přijmul ve svém domě.

Když jsme přijeli, tak nás přivítal Nino. Kluk, který se živí tím, že vyučuje bojové sporty. Daly se na něm oči nechat. Jako kdyby před Vámi obživla fotografie z přebalu nějakého pánského časopisu. Vůbec jsem netušila, že takoví lidé doopravdy existují a jsou uděláni z masa a kostí a ne pouze z počítačových programů a dámské představivosti. Snažila jsem se na něj nedívat moc upřeně, ale bylo to těžké, měla jsem pocit, jako kdyby přede mnou najednou obživl Ken. A neříkejte mi, že Vás by velký obživlý Ken nepolekal a tak divně nefascinoval. Taková obživlá plastová postava. A vypadal úplně opravdově. Byla jsem taková trochu mimo.

Nino nám ukázal místnost, kde jsme měli spát, ukázal nám, kde je kuchyně, dostali jsme vše k dispozici a odešel za nějakými dětmi, které mezitím přišly trénovat jiu-jitsu, nebo něco úplně jiného. Juan šel na nákup a já jsem pak s pivem začala vařit. 

Než Juan otevřel své první pivo, tak já jsem vypila asi tři. Nějak jsem se snažila přenést přes pocit, že Juan tam pořád někde je. Že ho mám pořád za zády anebo před očima. Pořád. Občas to ve mě vyvolávalo pocity naprostého zoufalství anebo chuti vypít spoustu piva. Jako kdyby neměl svůj vlastní život, své vlastní nápady, jako kdyby jenom vysával mou energii. A to to přitom je tak ohromně milý kluk. Prozradím, že se to časem zlepší, ale v tuhle chvíli to bylo jako být neustále v přítomnosti upíra anebo malého dítěte, které je na Vás naprosto závislé. Ne, byla to divná kombinace upíra se závislým dítětem. 

Ráno jsem se vzbudila úplně stejně rozladěná jako jsem šla spát. Juan tam pořád všude byl. Když jsem se balila, tak se taky balil a bylo to jako kdyby pronásledoval mé kroky. Když jsem byla v jednom pokoji, tak tam byl taky. Když jsem dávala věci na motorku, tak dělal úplně to samé. Já vím, že to zní jako úplně malicherná stížnost, ale bylo brzo ráno. A on jako kdyby opakoval každý můj pohyb, všechno co jsem dělala já, jako kdyby sám nevěděl. Naštěstí jsem měla dost rozumu na to, abych mu nic neřekla a čekala jsem až mě to přejde. I když on asi stejně věděl. Ten kluk by měl dostat nějakou medaili, že to se mnou vydržel. Když jsem byla ve sprše, tak pro oba připravil snídani. A mě se trochu rozveselil den.

Pokud se trochu bojíte, že takhle zůstanu na věky sama, tak já se taky bojím :-D