Začátek týdnu s doprovodem

O tom, že možná vůbec nejsem stvořená k tomu, aby se mnou někdo jezdil. Anebo možná o tom, že zvyk je železná košile a chvíli to trvá si zvyknout na novou situaci :-) 

Následující ráno to začalo, probudila jsem se a Juan už byl vzhůru a snažil se mě vzbudit, abychom vyrazili. Ale zároveň se mi pořád pletl pod nohy. A mluvil. Dřív než jsem si vypila své kafe. A vůbec prostě problém byl, že vůbec byl. Tak dlouho se mi nestalo, že bych po ránu musela komunikovat s někým, že jsem hnedka začala přemýšlet nad tím, jak moc rozumný plán to byl nechat ho, aby jel se mnou. 

Nějakým způsobem se mi podařilo ho někam uklidit, možná jsem ho poslala pro snídani. Každopádně zmizel. Na dostatečnou chvíli. Spokojeně jsem zabalila stan a všechny ostatní věci. A šla jsem se umýt. Když jsem se vrátila, tak už tam zase byl. Ale tak co se dalo dělat. Namalovala jsem se. Mezitím jsem si zvykla na jeho přítomnost a vyrazili jsme. Chtěla jsem se jet podívat na vodopády Iguazú, které jsou na hranicích mezi Brazílií a Argentinou a co by kamenem dohodil od hranic s Paraguayem.

Jelikož s mými papíry a s papíry pro mojí motorku to nikdy není jednoduché, tak jsme se rozhodli, že jí necháme v Paraguayi a do Brazílie pojedeme spolu na Juanově motorce. Jak jsme se blížili k hranicím, tak zmatek narůstal. Provoz se zhustil. Pravidla silničního provozu pomalu přestávala platit. Dojeli jsme k přechodu a na hranicích jsem jako vždy potkala milé, ale trochu zmatené úředníky, kteří měli pouze poloviční informace. Ale vše se vyřešilo rychle.

Pak bylo potřeba najít parkoviště. Jediné, které jsme našli bylo hlídané vojáky a evidentně pro jakési specifické účely. Ale moje důvěra v Paraguayce je téměř bezmezná. Šla jsem za tím vojákem a vysvětlila jsem mu naší situaci. Ohromně ráda bych viděla vodopády, které jsou jenom 50 kilometrů, ale kvůli kolumbijské SPZ je pro mě komplikované přejet s motorkou. Nemohla bych jí tedy nechat na tomhle parkovišti. Trochu se na mě mračil. A když se mě zeptal, jak dlouho by nám to trvalo, tak jsem věděla, že mám skoro vyhráno. Řekla jsem, že maximálně dvě hodinky. Díval se na mě hodně pochybovačně, ale zavolal na druhého vojáka a řekl mu, ať mě tam nechá zaparkovat. 

Jsem přesvědčená, že takovéhle věci se stávají jenom v Paraguayi. V Jižní Americe jsou lidé obecně moc milí. A ono asi na celém světě to tak bude. Ale to, že by Vás voják nechali zaparkovat u sebe na parkovišti se normálně nestává. Vojáci a policajti se tu na něco podobného cítí příliš důležití. Tedy všude kromě Paraguaye, tady je na ně naprosté spolehnutí. A to i když máte pocit, že po nich chcete něco naprosto nepředstavitelného.

Motorku jsme zaparkovali. Přendali jsme na ní Juanovi věci a já si sedla za něj. Na brazilském hraničním přechodu jsem to naopak měla já jednodušší, protože proces s mým pasem byl standardní. Juan si nebyl jist, co má dělat a jestli může dál jenom se svou občankou. A brazilský úředník nejen, že byl nepříjemný ale ještě jej poslal vyplňovat jakési dotazníky. Chudák Juan byl zmaten. Zeptali jsme se ještě dalších tří úředníků, kteří řekli, že nic takového samozřejmě není potřeba a tak jsme jeli dál a doufali, že snad mají pravdu a nikdo nás nebude stavět. 

Vstup na Iguazú je pro Evropany je asi 400 korun, pro ostatní necelých 300. Obvyklé rozdíly. A i když teďka mi 400 korun přijde velice málo, když jsem to platila, tak jsem měla pocit, že to je spousta peněz. Asi kvůli srovnání se všemi ostatními výdaji to najednou vypadalo jako spousta. Ale s radostí jsem jim odevzdala každý brazilský peníz, který po mě chtěli. Když jsem viděla, jak mají vše úžasně udržované a jak pečlivě se starají jak o národní park, tak o infrastrukturu pro turisty, tak jsem si říkala, že bych s radostí zaplatila dvakrát tolik. 

Rozhodli jsme se vystoupit z autobusu na zastávce, která byla asi tři kilometry od hlavní 'atrakce'. Sešli jsme na určenou stezku a uviděli jsme první vodopády. Juan mi předchozí večer řekl, že v jednom roce ty vodopády skoro vyschly a tak můj první pohled mi napovídal, že tenhle rok jsme na tom asi podobně. Byla jsem trochu zklamaná. Ale pokračovali jsme dál po stezce a před námi se začaly otevírat další vodopády. A další. A další. Za každou zatáčkou nás čekalo další překvapení. A nakonec jsme dorazili k těm hlavním vodopádům. Mohla jsem na nich oči nechat. Byla to jedna z nejimpozantnějších věcí, které jsem dosud viděla. Byla bych tam zůstala celý den a noc a týden a nejraději bych odtamtud nikdy neodjela. Bylo to nádherné. Nejezděte na Machu Picchu. Jeďte se podívat na Iguazú. 

Jenomže vše má svůj konec a moje motorka na nás čekala. Přišlo mi vtipné, že jsem po Juanovi chtěla, abychom se na chvíli stavili ještě na brazilské straně a koupili si něco brazilského k jídlu. Zbývala mi spousta brazilských peněz, chtěla jsem zkusit něco místního a navíc jsem měla hlad. Juan souhlasil. A jak to tak tady vždycky bývá, lidé nikdy neříkají, co si doopravdy myslí. A tak Juan souhlasil, ale jelikož byl dost nervózní a chtěl co nejdříve zpět do Paraguaye, tak prostě jenom neudělal to, na čem jsme se dohodli. Klasika :-D Je to jedna z věcí, která je úplně stejná po celé Jižní Americe. Lidé tady neumí mluvit přímo a otevřeně. Všechno odsouhlasí a pak to prostě jenom neudělají. Ale jelikož se mnou měl Juan celý den trpělivost, tak jsem se rozhodla mu nekomplikovat život.

Vrátili jsme se zpět do Ciudad del Este, vyzvedli jsme mojí motorku a Juan začal shánět nějaké místo, kde bychom přespali. Komunita motorkářů je veliká a vždy otevřená pro cestovatele a tak dřív než jsme vypili pivo, tak nám odpověděl Gabriel a pozval nás do oficiálního sídla jeho motoklubu. A musím říct, že něco na těch lidech, kteří mají veliké motorky je. Většinou to znamená, že na tom nejsou finančně špatně. Když nás zavedl nahoru do onoho sídla, tak se ukázalo, že to je bar, který si udělali jenom sami pro sebe a občas jej pronajímají pro různé akce. Ale stejně. To že si někdo zařídí a vybaví bar, aby se v něm jednou týdně mohli scházet, mi nepřipadá vůbec špatné. Dva kulečníkové stoly. Zdi pokryté nejrůznější dekorací ve stylu motorek a rocku. A za barem tři veliké ledničky plné piva. 

Vystřídali jsme se ve sprše, vypili jsme asi čtyři piva a Gabriel přinesl věci, aby nám připravil večeři. Jeden z nejlepších sendvičů, které jsem kdy vůbec měla. Pokračovali jsme v jedení a pití asi do půlnoci, kdy Gabriel musel jít spát, protože ráno musel brzy vstávat a odvézt děti do školy. 

Jeho příběh byl velice nestandardní na latino-americké poměry. Jeho sestra se velice dobře provdala za inženýra, který pracoval na přehradě Itaipú a jeho podnik jej poslal na pár let do Evropy a samozřejmě ho nechali, aby si s sebou vzal svojí ženu, která v tu chvíli už byla těhotná. Jenomže ona nechtěla být sama během doby, kdy její muž byl v práci. Lidé tady vůbec nejsou zvyklí na to být sami. A tak to vyřešili tak, že s nimi pojede její bratr a bude jí dělat společnost a bude se starat o domácnost. All expenses paid. A tak se Gabriel ocitl na dva roky v Evropě, kde z něj byl takový bratr v domácnosti. Ne že bych svojí sestru neměla ráda. Život bych za ní dala. Ale nevím, jestli bych se jí jela starat o domácnost a ještě méně bych chtěla, aby se ona starala o tu mojí. 

Poté se všichni vrátili, ale Gabrielovi zůstala jeho role muže v domácnosti a našel si i takovou práci. V tuhle chvíli se stará o domácnost jakési muslimky, která bydlí v Ciudad del Este a tedy samozřejmě se také dělá manžela v domácnosti zatímco jeho paní pracuje. Velice velice nezvyklá konstelace v místních podmínkách. A možná všude na světě. 

Gabriel odešel a nechal nám k dispozici celý bar. A alkohol zadarmo nikdy není dobrý nápad. Nicméně tedy jsme byli poměrně rozumní a pili jsem pouze do dvou do rána. Když jsme se vzbudili, tak Gabriel už byl dávno pryč za svými povinnostmi. Ale pověřil zaměstnance kavárny, která se nacházela přímo pod tímto barem, aby nám přinesl nahoru snídani. Konvice s kávou. Konvice s teplým mlékem. Opečené toasty se šunkou a sýrem. A nevím, jestli bych měla dodat, že si od nás nikdo nevzal ani jeden paraguayský peníz. Rozloučili se s námi a popřáli nám šťastnou cestu. 

Když jsme odjížděli, tak jsem si říkala, že to je skoro škoda nezdržet se déle. Ale člověk by asi neměl zneužívat nabídnutého pohostinství. A když se mi motorka zase několikrát po cestě vypnula sama od sebe, tak jsem už začala být hodně nervózní a zajeli jsme tedy k jednomu doporučenému mechanikovi. Musela už jsem začít hledat řešení a musela jsem se začít blížit k Asunción, kde je autorizovaný servis.