Podivnosti motoklubů a začátek týdne s Juanem

O tom, že by všichni měli mít šanci sedět na Cerro Akati a jenom koukat do světa. A o tom, jak jsem se znovu setkala se svým oblíbeným motoklubem z města Concepción a začala svojí cestu společně s Juanem.

S Adamsem jsem ve městě Villarrica strávila dva dny. V oblasti tohoto městečka, které se plným jménem jmenuje Villarrica del Espíritu Santo (Bohatá vila Svatého Ducha, já mám ta jejich místní jména tak ráda :-D), tak se nachází těch pár kopců, které se v Paraguayi dají najít. Jejich nejvyšší hora, Cerro Tres Kandú, má 846 metrů. Nicméně je to jedna z nejhezčích oblastí v Paraguayi. První den jsem vyrazila Cerro Akati. Ze 17 kilometrů nevyasfaltované cesty jsem zvládla 14. Pak jsem zaparkovala a byla jsem spokojená, že jsem si poslední 3 kilometry mohla užít pěšky. Od doby, co mám motorku, tak skoro nechodím. 

V Paraguayi mají roční období obráceně než u nás a tak červenec a srpen je tu největší zima, zatímco v prosinci a lednu je tu největší léto. No a v "zimě" tady nikdo moc necestuje, takže jsem byla na Cerro Akati úplně sama. Je tam krásné místo s lavičkou, ze které máte pod nohama celou rozlehlou krajinu. Cerro Akati se totiž zvedá naprosto nečekaně z úplně ploché roviny a tak když si sednete nahoře, tak máte před sebou krajinu krásně rozprostřenou až k obzoru. Bylo to tak krásné a uklidňující. Nemohla jsem z toho místa spustit oči. A v tu chvíli mi přišlo líto, že ostatní nemají takové štěstí jako já. Hmatatelně jsem si uvědomovala, že lidí, kteří se můžou vyprostit z běžné reality a prostě si jednoho pracovního dne jenom tak sedět na jednom kopci uprostřed Paraguaye není mnoho. Občas si tak říkám, kde jsme to udělali chybu. Takovéhle hezké chvíle by přeci měli mít šanci zažít všichni.

Po dlouhé době sezení a koukání do krajiny jsem se musela zvednout a vrátit se k motorce, pokud jsem nechtěla jet za tmy. Opouštěla jsem to místo těžce. Ale zase mě čekaly tři kilometry chůze, což mě taky docela rozveselilo. A pak jsem čekala ve zmrzlinárně na Adamse až mu skončí kurz mechaniky. Byl to krásný den. 

Následující den jsem se probudila velice brzy. V šest už jsem byla na nohou. Všechno zabaleno. Motorka prohlédnuta, jestli mi dojede alespoň do cíle, protože v tuhle chvíli už jsem měla silný pocit, že něco není úplně v pořádku.

A setkala jsem se s tím, o čem jsem pouze několikrát četla - jak si ženy v některých oblastech nevěří, i když by měly. V Concepción, když mi vrátili motorku ze servisu, tak jsem měla pocit, že problém stále nebyl pořádně vyřešen. Mohla jsem trvat na svém a chtít po nich, aby vše znovu prohlédli. Muž by to podle mě tak udělal.Já jsem naopak pochybovala, jestli to nejsem třeba já, kdo něco nedělá dobře. Spolu s neschopností pořádně vysvětlit, co to je, co vlastně na motorce pořádně nefunguje, jsem se neodvažovala jasně vystoupit a říct, že něco je špatně. A tak jsem už z Concepción vyjížděla s pochybnostmi (a to jenom proto, že jsem je naprosto hloupě nekomunikovala). A problém se stupňoval dál. Adams mi vyčistil svíčku s tím, že to by mohlo být ono. Ukázalo se, že ne a že motorka se mi stále z ničeho nic vypíná. 

Já byla ale odhodlaná další den dojet do Hernandarias a to i navzdory nefungující motorce a tak jsem se rozhodla prostě vyrazit a až po cestě řešit, co bude potřeba. Kamarádi z Concepción mi řekli, že přijedou do Hernandarias v deset dopoledne, a tak jsem vyrazila v sedm ráno, abychom se v tu dobu potkali a mohli strávit spolu co nejvíce času. Já jsem i přes problémy s motorkou přijela v čas. Oni přijeli až ve dvě odpoledne. Nevím, proč jsem si naivně myslela, že můžu věřit časovým údajům od lidí z Latinské Ameriky :-D (možná existují části Latinské Ameriky, kde to je jinak, ale zatím to vypadá, že tady prostě nikomu časové údaje vůbec nic neříkají :-D )

Nakonec jsme se potkali. A poprvé mě překvapilo, jak jsou některá pravidla motoklubů tak podivně umělá. Jelo sedm členů klubu 32-A a Juan, který nemůže být součástí tohoto klubu, protože má jinou motorku, než všichni ostatní. On musel jet poslední a nemohl se účastnit povinné formace. Nicméně to byl on, kdo pomohl dvěma členům, kteří s motorkou měli po cestě potíže, protože jel poslední a viděl, že se něco děje. Když přijeli, tak se všude presentovali spolu a já a Juan jsme byli až v druhé řadě. Mě osobně to nějak zásadně nevadí, ale přišlo mi to zvláštní, jen mi bylo trochu smutno. 

Když jsme dojeli, tak na místě už byla spousta motorkářů a spousta motorek, některé malé ale  spousta motorek velikých. Já tam byla jediná žena, která řídí. Ostatní byly pouze doprovod v motorkářském oblečení, jak je tak tady v této části světa zvykem. A také jsem byla jediná, kdo přijel z daleka. A tak jsem proběhla obvyklé kolečko o tom, kdo jsem, odkud jedu, že jedu sama, atd. 

A nakonec jsme začali pít pivo a rum a nevím, co ještě. Byla to dlouhá párty, kde jsem tančila, jako kdyby neexistovalo zítra. Já jsem si to užila, já jsem následující den nikam nespěchala. Ale všichni ostatní, se kterými jsem se tam setkala, tak se příští den, v neděli, museli vrátit zpět domů, aby v pondělí mohli do práce. Když jsem se okolo poledne dala dohromady a moje hlava místo bolení začala i trochu přemýšlet, tak jsem se podivovala nad tím, že by někdo jel 600 kilometrů na motorce, jenom aby se mohl opít se svými kamarády,  a pak musí jet s kocovinou zase stejných 600 kilometrů zpět. A to všichni jezdí na 125, takže pro ně 600 kilometrů znamená dobrých osm hodin jízdy, pokud všechno jde dobře. 

Já jsem zůstala spokojeně v Hernandarias s Juanem. Až později jsem zjistila, že to nebyla jenom náhoda, že Juan měl v té době dovolenou. Ukázalo se, že si jí vybral, aby mě mohl doprovodit alespoň na části mé cesty. Přišlo mi to pěkné. Ale je to blázen. Ještě netušil, že to se mnou vůbec není jednoduché a že už dlouho nejsem zvyklá na žádný doprovod.

Když jsme se oba vzpamatovali z párty z předchozího dne, tak jsme se vydali k přehradě Itaipú. Itaipú svého času byla největší přehradou na světě a leží na hranici mezi Paraguayem a Brazílií. Dnes je druhá největší. Předčili ji jenom Číňané. Ale Číňané předčí nakonec každého, takže to vlastně není ani taková ztráta. Co mě překvapilo ze všeho nejvíc je, že mají zdarma prohlídky celé přehrady. Jenom si zaregistrují jméno a pak už člověk nastoupí do nového klimatizovaného autobusu, který jej proveze přes vyhlídku, muzeum po vlastní hráz. S průvodcem. A zadarmo. Jediným problémem byly poslední zbytky kocoviny :-D

Večer jsme pak v původním kempu ugrilovali vepřová žebra, já vytvořila salát a vše jsme zapili pivem, které zbylo z předchozí párty, abychom náhodou nevypadli ze cviku. A tak se úspěšně završil první den týdne, který jsem měla strávit po dlouhé době zase v něčí společnosti.