Přejezd do Paraguaye
Během odjezdu z Bolívie se nestalo nic převratného. První den jsem dojela do Camiri, zjistila jsem, že mi Jair jako překvapení přibalil lahev oleje, přespala jsem a následující den jsem vyrazila na hraniční přechod Villazón, který pro mě Google.maps vybralo. Ne vždycky je rozumné jezdit podle google.maps. Není to poprvé, co mě poslali někam, kde jsem neměla, co dělat.
Když se cesta změnila v písek, začala jsem mít podezření. A strach. Písek není můj kamarád. Zvlášť když jsem na motorce. Ještě jsem chvíli pokračovala a pak okolo projelo auto, které se mi povedlo zastavit. Pět mužů v autě, kteří mi rychle vysvětlili, že v následující oblasti najdu tak akorát obchodníky s drogami a že pokud tam dojedu, tak se rozhodně nevrátím zpět ve stejném stavu, v jakém jsem tam dojela. Znělo to důrazně. Neváhala jsem a otočila jsem. Jenom jsem musela znovu projet pískem.
Úplně to nedopadlo. Během chvíle jsem byla na zemi. Nic se mi nestalo. Vysoukala jsem se ven bez pohmožděniny. Ale nejen, že je pro mě náročné motorku zvednout na normálním podloží, na písku máte pocit, že se motorka zvednutí aktivně vzpírá. Pokusila jsem se jí zvednout tak, jak se ukazuje ve všech instruktážních videích. A něco se mi pohnulo v zádech tak, jak by nemělo. Nechala jsem všech pokusů a řekla si, že kdyby nějací překupníci chtěli teďka jet domů a pomohli mi motorku zvednout, tak bych se nezlobila. Nejeli. Ale byla jsem pořád vlastně na okraji vesnice a doběhla jsem do prvního domu. Pán mi pomohl a už jsem byla zase na cestě.
Záda mě nebolela nijak závažně, jenom bylo znát, že něco není v pořádku. Přišlo mi hloupé, že při pádu jsme si nezpůsobila žádné zranění, ale při snaze zvednout se ano. Od té doby každé zakašlání a nečekaný skok na motorce, mi můj pád připomněl. A to až do doby než jsem o dva měsíce později šla na rande s fyzioterapeutem. Ten kluk nakonec nebude moje životní láska, ale spravil mi záda. A to je asi výrazně lepší možnost.
Než jsem dojela k následujícímu městu, tak mě stavěli policajti. A já se policajtů nebojím. Zastavila jsem. Sundala jsem si helmu a hned na nich bylo vidět překvapení. Ono se na mě totiž v mém celém převleku moc nepozná, že jsem holka. Usmála jsem se na ně, zeptala jsem se, jak se mají (to je tu běžné) a zeptala jsem se, co by po mě chtěli. Požádali o dokument. Tak jsem jim podala pas. Hned se podivili nad mým příjmením, tak jsem jim řekla, jak se vyslovuje, odkud jsem, odkud přijíždím. No a než jsem se nadála, tak jsme se bavili o mé cestě. A pak místo, aby chtěli mé ostatní dokumenty, tak po mě chtěli můj facebook. Ráda jsem vyhověla. Byla to výrazně lepší varianta než kdyby po mě byli chtěli nějaký úplatek. Popřáli mi pěknou cestu a jela jsem dál.
Jenomže k následujícímu hraničnímu přejezdu už jsem dojet ten den nezvládla. Přespala jsem ve Villamontes. Dala jsem si večer pivo a pokračovala jsem následující den. V Bolívii mi zbývalo už jen málo. Bohužel z tohohle mála asi 20 kilometrů bylo po štěrku. Se štěrkem se kamarádím jenom o trochu více než s pískem. Ale tentokrát to byla opravdu jediná cesta, která mi zbývala, abych se dostala do Paraguaye. První auto, co mě míjelo, mi řeklo, že to je jenom 5 kilometrů. Řekla jsem si, že 5 kilometrů přežiji cokoli. Další auto mi řeklo, že to je 7 kilometrů. Nakonec to bylo 20. Ale dojela jsem. A to bylo z Bolívie to poslední, co jsem viděla.
Na přechodu všechno dopadlo dobře a už jsem byla v Paraguayi. Tenhle přechod jsou jenom úřední budky, takže mi bylo hned jasné, že tady bolívijské peníze nevyměním. Ale hned ze začátku jsem se setkala s tím, co tolik odlišuje Paraguayce od všech ostatních.
Paraguayci jsou totiž naprosto neuvěřitelní. Jako kdyby byli z jiné planety. Tolik laskavosti soustředěné na jednom místě jsem ještě nikde neviděla. A že se mi Bolívie líbila, tak Paraguay to dokázal překonat. Navzdory tomu, že mi všichni tvrdili, že v Paraguayi není nic k vidění a že to je jenom ztráta času, tak to není pravda. Nevěřte nikomu, kdo se Vám něco podobného pokusí namluvit. Tak otevření lidé s tak velikým srdcem nejsou k vidění jen tak někde. Je to jako kdyby být laskavý byla součást národní identity.
Na přechodu byli všichni ohromně vstřícní. Paní na pasové kontrole mi pořád dokola opakovala, jak jsem ohromně statečná. A když jsem vyšla ven, abych počkala na pána z celnice, tak si se mnou začal povídat voják, který tam hlídal. Vysvětlila jsem mu své trable s bolívijskými penězi a on mi sehnal někoho, kdo mi mohl vyměnit alespoň část, abych měla na prvních pár dní. Nevím v jaké jiné zemi by se voják tolik staral o to, abych měla alespoň na ubytování a na snídani a osobně by mi zařídil někoho, aby mi pomohl. (A takhle je to tady se všemi!)
Pak se mě ptal, kam mám namířeno a když jsem řekla, že do Mariscal Estigarribia, tak mi na to odpověděl, že to mám moc daleko a už je pozdě. Nabídl mi, že můžu s nimi zůstat na hranicích, a slíbil, že mi zařídí postel v kasárnách a budu moct pokračovat ráno. A pro skeptické, jsem si naprosto jistá, že neměl žádné postranní úmysly. To už člověk dávno pozná. Opravdu se zajímal jenom o to, abych byla v pořádku a nic se mi nestalo.
Nicméně jsem jej odmítla. Poděkovala jsem za všechno a vyrazila jsem doufajíc, že přeci jenom dojedu do Mariscal těsně před anebo alespoň těsně po setmění. Měla jsem trochu na spěch, protože už jsem poměrně dlouhou dobu byla v kontaktu s Cesarem, Mexičanem, který taky jezdí na motorce a který se taky zrovna nacházel v Paraguayi a tak jsme si domluvili, že se setkáme. A tak plná očekávání jsem chtěla dojet ten den co nejdál.
Ale možná ještě než se dostanu k tomu, co se stalo v Paraguayi, tak dodám nějaké základní informace. Paraguay je asi pětkrát větší než Česká Republika a má okolo 8 milionů lidí. Oblasti na severu se říká Chaco a je to vlastně velikánská a prázdná planina. Je tam spousta divoké fauny a flory a jenom pár hlavních tahů je vyasfaltovaných. Ostatní cesty jsou něco mezi hlínou a pískem, které se s prvními pár dešťovými kapkami změní v nezdolatelné bláto.
Je to ohromně zvláštní. Všechno je planina, takže to opravdu z motorky vypadá jako kdyby člověk byl uprostřed ničeho. Uprostřed hodně velikého ničeho. (Právě kvůli téhle části Paraguaye spousta lidí říká, že tu nic není.) Nicméně cesty jsou rovné a hladké a působí opravdu velmi jednoduchým dojmem. A to i ty nevyasfaltované. Je to dobře zpevněná hlína. A právě tahle jednoduchost je tak zavádějící, když začne pršet. Bláto, ve které se cesta změní je neprojetelné. A tak se ocitnete uprostřed něčeho, co se zdá tak snadné, a stejně z toho nemůžete ven.
V oblasti Chaco žije pouze malý zlomek populace. Téměř všichni žijí na jihu, v hlavním městě, Asunción, anebo v jeho okolí. Zároveň jak je běžné, mezi hlavním městem a okolím je zásadní rozdíl, jak to tak už běžně bývá. Nicméně v Paraguayi je zvláštní to, že se tu kromě španělštiny mluví i jazykem guaraní.
Říká se, že Paraguay je jediná bilingvní země Jižní Ameriky, což není úplně pravda. Ale lidi tuto zjednodušenost rádi opakují. V Asuncionu se mluví prakticky pouze španělsky a z guaraní se používají pouze nadávky. V některých odlehlých a opuštěných částech jsou usedlosti, které mluví pouze guaraní. Ale kromě těchto extrémů naprostá většina lidí mluví jakousi smíšeninou mezi guaraní a španělštinou. Je jen velice málo lidí, kteří by byli schopni se plynně vyjádřit jak ve španělštině, tak v guaraní. A tak je takový hodně zvláštní bilingvismus. Nicméně to, jak přechází z jednoho jazyka do druhého je ohromně zajímavé.
A tímto obecné charakteristiky Paraguaye již zakončím a příště budu pokračovat s mými dobrodružstvími.
Aneta Toboříková
Bydlení v Asunción
O tom, jak jsem si v Asunción hledala pokoj k pronájmu a o tom, že moje zkušenosti s Paraguayci jsou univerzální a zdaleka nejsem jediná, ke komu se tu lidé chovají tak pěkně.
Aneta Toboříková
Zážitky za barem (část kolegové)
Ze všech zážitků a lidí, co jsem potkala za barem, tak to zdaleka nebyli klienti, kteří by byli nejzajímavější. Měla jsem spoustu štěstí i na zajímavé kolegy.
Aneta Toboříková
První zážitky z měsíce za barem (část klienti)
Poté, co se skončila moje práce v servisu, tak se mi podařilo sehnat si práci za barem, kde jsem šťastně strávila celý měsíc.
Aneta Toboříková
Opravářkou motorek
O tom, jak jsem zase jednou měla štěstí a mohla jsem se na týden stát opravářkou motorek :-) aneb první z mnohých týdnů v Asunción
Aneta Toboříková
Setkání s Juanovou rodinou
O tom, že jsem konečně blíž pochopila Juanovu situaci a seznámila jsem jsem se s jeho rodinou, která mi představila zase jinou část Paraguayské společnosti.
Aneta Toboříková
Ze Ciudad del Este do Encarnacion
Druhá návštěva servisu, která stejně moc nepomohla. Cesta až do Encarnación. A pyšně dodám, že Juan přežil i tyto dny a to navzdory tomu, že se bláhově rozhodl cestovat zrovna se mnou.
Aneta Toboříková
Začátek týdnu s doprovodem
O tom, že možná vůbec nejsem stvořená k tomu, aby se mnou někdo jezdil. Anebo možná o tom, že zvyk je železná košile a chvíli to trvá si zvyknout na novou situaci :-)
Aneta Toboříková
Podivnosti motoklubů a začátek týdne s Juanem
O tom, že by všichni měli mít šanci sedět na Cerro Akati a jenom koukat do světa. A o tom, jak jsem se znovu setkala se svým oblíbeným motoklubem z města Concepción a začala svojí cestu společně s Juanem.
Aneta Toboříková
Týden sama v Paraguayi
Po téměř posledním rozloučení s Oscarem mě čekal téměř celý týden sama, než jsme se všichni s motoklubem 32-A měli znovu setkat v Hernandarias.
Aneta Toboříková
Znovu na cestě! (a poznámka o vtipných jménech paraguayských měst)
O tom, že jsem se po dvou týdnech konečně rozhodla z Concepción zvednout kotvu (anebo asi stojánek motorky) a rychlý exkurz do paraguayské historie a způsobu pojmenovávání měst.
Aneta Toboříková
Dva týdny v Concepción
O tom, že jsem v Concepción objevila spoustu zajímavých lidí a nakonec jsem s nimi strávila celé dva týdny. A ani po téhle době se mi vlastně nechtělo moc odjíždět.
Aneta Toboříková
Setkání s Cesarem. Chvíli nejsem sama!
O tom, jak jsem se potkala s Cesarem! Po dvou týdnech očekávání. A o tom, že vůbec nezklamal a navíc mě zavezl na místo, kde jsem nakonec nečekaně strávila dva týdny.
Aneta Toboříková
První noc v Paraguayi
O mém první setkání s Paraguayci a o tom, že doopravdy jsou až nesmyslně vstřícní, až Vám občas zůstává rozum stát.
Aneta Toboříková
Dobrodružství na motorce - část třetí, aneb jaká byla Bolívie
Po dlouhé dlouhé odmlce přichází nejprve snad doplnění všeho, co jsem zažila v Bolívii, a hlavně konečně jsem se posunula dál a zrovna jsem v Paraguayi. Ale všechno pěkně po pořádku.
Aneta Toboříková
Střípky ze života v Santa Cruz - Víkend v Cotoce
O tom, jaké mám neuvěřitelné štěstí. O tom, jak si mě našla práce v Santa Cruz. O tom, jak můj zaměstnavatel mi nechal na výběr,jestli chci bydlet ve městě anebo na venkovském sídle. A o tom, jak jsem potkala obchodníka s kravami.
Aneta Toboříková
Poslední příspěvek před přestávkou
O tom, jak jsem dojela do Santa Cruz, o tom, jak jsem potkala Mickyho, jeho rodinu a dona Severina. No a o tom, že jsme se tu nějakou dobu rozhodla zůstat.
Aneta Toboříková
Bolívijský machu picchu
O ruinách, které měli připomínat Machu Picchu, o holce, co se ukázala být neschopnou průvodkyní, o další nevyasfaltované cestě a mlze, jenom abych měla přístup k internetu.
Aneta Toboříková
První pokousání :-(
O mém odjezdu z Cochabamby, o tom, jak moc se nedá bolívijcům věřit, když Vám dají nějaký časový údaj a o tom, jak mě po cestě k ruinám Incallajta potkal potok a potom zlý pes.
Aneta Toboříková
Poslední dny v Cochabambě
O tom, jak Bolívijci nejsou úplně nejvíce organizačně zdatní, o výletu na motorkářské závody a za ruinami Incallajta, o posledních dnech v Cochabambě a o tom, že možná nakonec jsem přeci jenom domácí puťka (anebo nějaká část).
Aneta Toboříková
Na rande!
O tom, jak jsme se vrátila zpět do Cochabamby, o tom, jak jsem poprvé přijela pozdě na akci a hlavně o tom, jaké úžasné lidi všude potkávám a o tom, že jsem byla na rande.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 48
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 350x