Ráno jsem se vzbudila krásně vyspalá. Už mi nezbývalo příliš, abych dojela do Santa Cruz, největšího města Bolívie. Santa Cruz měla být poslední opravdová zastávka v Bolívii před přejezdem do Paraguaye, anebo do Brazílie, anebo prostě někam dál. Jen se ale rovnou přiznám, že se mi z Bolívie vůbec nechtělo.
Z vesnice, kde jsem přespávala, to bylo do Santa Cruz 250 kilometrů. Takže cesta na celý den, což mi naprosto vyhovovalo, protože jsem musela zjistit, jak to dopadne s Michaelem Corleone a jeho rodinou. Musím přiznat, že audioknihy mě u ježdění hodně baví, i když samozřejmě to občas znamená, že si člověk nevšimne té či oné krásné hory.
Během jízdy jsem zvládla doposlechnout celého Kmotra a při první kapitole Madisonských mostů už jsem vjížděla do Santa Cruz. Tady mě u sebe doma přijal Micky a jeho rodina.
Micky pracuje v továrně na plasty (anebo něco podobného), jeho žena Carla je učitelka a bydlí se dvěma dětmi. S Magi, Carlinou dcerou z prvního manželství, a s Noelem, jejich sedmiletým synem. Je to zvláštní rodina. Carla je neuvěřitelně upovídaná a pouští se do témat, která jsou ohromně zvláštní, pokud je pro Vás dosud vlastně cizím člověkem. Třeba téma těhotenské problémy a porod mého syna, není zrovna něco, co bych byla zvyklá rozebírat s lidmi, které neznám. Nevěděla jsem vůbec, co jí na to asi tak mám říct.
Následující ráno přišlo téma, jak jí její matka nenechala mít žádné kamarády a provdala jí co nejrychleji to šlo. Carla tak měla děti velmi brzy. Když pak manželovi přišla na další nevěru, tak už to neunesla, vzala děti a odešla. Staršího syna nechala u své matky. Bylo mu tehdy šest a od té doby s matkou již nikdy nežil. Dceru si Carla vzala s sebou, protože jí ještě nebyl ani rok a odjela do Santa Cruz hledat štěstí. Neumím si ani představit, jak těžké musí být pro matku rozhodnout se, které dítě si vezme s sebou a které nechá u babičky, doufajíc, že se bude mít dobře.
Micky je na rozdíl od Carly poměrně tichý. Moc toho nenamluví a pořád má v ruce telefon. Pořád. Písmena má na něm zvětšená, takže vypadá jako dědek. Jeho vtípky jsou takové zvláštní a má příliš potřebu se lidí dotýkat. A já naprosto z duše nesnáším, když se mě někdo nečekaně dotkne. Jen máloco je pro mě nepříjemnější než, když někdo cizí přijde zezadu, já ho nevidím, a on mě obejme. Takže od Mickyho jsem se držela dál, aby mě náhodou nemohl takhle překvapovat.
S Magi jsem se moc nebavila, protože ta už má svůj svět, a hosté jejích rodičů jí moc nezajímají. A můj nejoblíbenější byl Noel. Bylo mi ho trochu líto. Bylo znát, že rodiče byli už starší, když se pro něj rozhodli a každý z nich už si své jiné děti odchoval. A tak trávili víc času s telefonem než s Noelem. Po večerech tak Noel chodil za mnou, sedával si vedle mě a kreslil. Anebo jsme po sobě házeli kostičky z lega, což posléze jeho tátu samozřejmě nepotěšilo.
Navzdory tomu, že to byla svérázná rodina, přijali mě mezi sebe neuvěřitelně hezky a nechali mě u nich nejen přespávat, ale podělili se se mnou i o nejedno jídlo.
První večer v Santa Cruz jsem si řekla, že moje máma má vlastně pravdu. Samozřejmě to nemůžu přiznat, ale ona má pravdu poměrně často. A když jsem jí povídala o tom, jak se mi v Bolívii líbí, tak se zeptala, proč tu vlastně nějakou chvíli nezůstanu. Nechala mi tak v hlavě tuhle myšlenku hlodat a když jsem přijela sem, rozhodla jsem se, že když si během týdne dokážu najít práci, tak tu nějakou dobu zůstanu.
No a taky, že ano. Moje štěstí nezná konce. Micky se znal s jedním pánem, donem Severinem, který byl ochoten si mě poslechnout a zvážit, co by se pro mě dalo udělat. Nadchlo ho, že učím anglicky, protože on už se dlouho chce anglicky naučit a chce to samé pro své syny a zaměstnance. Během pár minut jsem se tak stala oficiální učitelkou v téhle společnosti. Nakonec z toho nebude úplně moc peněz, ale to vůbec nevadí. Nabídka to pořád byla dost štědrá s podmínkami více než výhodnými. Aby se vše ještě završilo, tak se ukázalo, že jeho žena má asi 30 minut jízdy od kanceláře barák. Ano, celý barák. Se zahradou. A že jej budu mít volně k používání.
Milionář ze mě asi nebude, ale komu to vadí, když může žít v baráku se zahradou, ve městě, kde je pořád teplo, a dělat práci, kterou má rád. A k tomu všemu mě don Severino a jeho rodina prakticky přijali za vlastní. Takže se ani nemusím bát, že bych se tu kdy mohla cítit osamělá. Já pořád nevím, jak to s tím štěstím je, ale když se na něj stála fronta, tak mě museli podělit alespoň dvakrát.
No a tak tedy zůstanu teďka tři měsíce v Santa Cruz. Budu pracovat, podle toho, jak vypadá místní strava, tak asi dost přiberu, budu jezdit na výlety o víkendu, naučím se portugalsky a v červenci budu pokračovat do Brazílie. Budu se tedy ozývat příležitostně, ale myslím, že už nebude tolik dobrodružství na to, aby to bylo denně :-) o to si ale dám s příspěvky větší práci :-)