Na rande!
Tak asi bych se mohla na rovinu přiznat s tím, že jsem se do Cochabamby vracela ráda, ze dvou důvodů. Prvním je samozřejmě Germán a jeho kamarádi a to, že jsme se u něj cítila skoro jako doma a docela jsem se těšila, že si u něj budu moct na chvíli odpočinout. No a druhý důvod se ukáže velmi brzy.
V pátek jsem se více než cokoli jiného chtěla věnovat psaní, ale Germán mi řekl, že je zrovna Den Dětí a že by bylo pěkné, kdybych s lidmi z Jawa klubu jela do jedné školy a pomohla tam rozdat nějaké drobnosti místním dětem. Ráno jsem tedy vstala, nachystala se a začala čekat. Germán se probudil o hodinu později než jsme si domluvili a tak jsem také o hodinu později vyrazila. Po cestě jsem narazila na několik zátarasů a musela projíždět přes různé objížďky. Poprvé jsem někam přijela pozdě já :-D a zrovna tenhle den začali na čas. Poprvé, za celou tu dobu co jsem tady, tak něco začalo na čas.
Tak jsem se se všemi potkala až po skončení celé akce a akorát jsme se spolu šli najíst a já se vrátila zpět domů. Celé ráno pryč :-D ale to se tak stává. Zbytek dne už jsem věnovala jenom doplňování zanedbaného deníčku a večer jsme zašli s Germánem a Monicou do baru na caipirinhu. A tentokrát jsem to byla já, kdo nechtěl pít příliš dlouho do noci. Na další den jsem měla domluvenou schůzku s Hennrym. Můj druhý důvod.
Rande, které začíná v 10 ráno je vždycky trochu podezřelé. Anebo alespoň nestandardní. A hnedka od začátku jsem věděla, že bude mít čas nejdéle tak do 4 odpoledne. Ale stejně jsem se rozhodla, že není vlastně proč na rande nejít. Přiznávám nicméně, že jsem až do poslední chvíle na půl nevěřila, že přijde. A přišel a měl jenom desetiminutové zpoždění.
V mém světě jsou dva typy krásy. Lidé, kteří jsou krásní do časopisu. A lidé, kterým kouká krása z očí, jako kdyby z nich vyzařovala krása toho, co je v nich vevnitř. Hennry mi připadá přesně jako ten druhý typ člověka. První část schůzky jsme strávili chozením po botanické zahradě. A poté jsme lanovkou vyjeli nahoru na kopec, na kterém stojí socha Krista, která shlíží a opatruje město Cochabamba. Pěšky jsme sešli zpět dolů a na poslední dvě hodinky jsme si sedli do dalšího parku a povídali dokud se náš čas nenaplnil.
Byla to jedna z nejhezčích schůzek. Jako z černobílého filmu. Ještě v autobuse jsem dlouho přemýšlela, čím mi tenhle kluk tolik učaroval.
Samozřejmě tahle idylka nemá žádný happy-end. Už se vícekrát neuvidíme. Hennry je po deseti letech zase zpátky ve své vlasti a tak čas musí věnovat nevyřízeným organizačním věcem. A všechen ostatní čas je pro rodinu a pro jeho prarodiče. Pro mě by to bylo úplně stejné. Rodina jsou lidé, kteří vždycky stojí za Vámi a ať se děje cokoli, tak Vám pomáhají. (Anebo alespoň já jsem měla o neuvěřitelné štěstí, že moje rodina je přesně taková.) Takže když jste na chvíli zrovna doma, tak má rodina vždycky přednost před náhodným rande. A po pár dnech se Hennry vrací zpátky do Španělska, kde žije. Takže tímto se končí moje krásné rande.
Nicméně mě přijde naprosto neuvěřitelné, jaké mám úžasné štěstí na lidi. Přeci jenom jakákoli jiná drobnost mohla znamenat, že bych se s Hennrym nikdy nepotkala. Kdybych se byla rozhodla počkat v Sucre, protože pršelo, když jsem vyjížděla. Kdybych se byla v Cochabambě nepotkala s Franzem, který mi zařídil možnost přespat u jeho kamaráda. Kdybych jela s jinou tour, která vyjížděla o hodinu později. Kdyby ... kdyby ... Neustále mě překvapuje, jak jsme strašně křehcí a jak křehké jsou situace, do kterých se dostáváme. Nejmenší detail může změnit úplně všechno. Šance, že ve svém životě potkáme ty lidi, které potkáme je vlastně poměrně malá. A to že se celý vesmír sestaví tak, že potkáme ty lidi, které potkáme, a že jsou tak úžasní, je neuvěřitelné požehnání.
A tak jsem zakončila celý den vlastně strašně spokojená. Stále se obávám toho, že pokud se svět rozhodne, že mám splatit za všechno štěstí, co mě potkalo a za všechna krásná setkání, tak ani prodat všechny orgány nebude dostatečné.
Aneta Toboříková
Bydlení v Asunción
O tom, jak jsem si v Asunción hledala pokoj k pronájmu a o tom, že moje zkušenosti s Paraguayci jsou univerzální a zdaleka nejsem jediná, ke komu se tu lidé chovají tak pěkně.
Aneta Toboříková
Zážitky za barem (část kolegové)
Ze všech zážitků a lidí, co jsem potkala za barem, tak to zdaleka nebyli klienti, kteří by byli nejzajímavější. Měla jsem spoustu štěstí i na zajímavé kolegy.
Aneta Toboříková
První zážitky z měsíce za barem (část klienti)
Poté, co se skončila moje práce v servisu, tak se mi podařilo sehnat si práci za barem, kde jsem šťastně strávila celý měsíc.
Aneta Toboříková
Opravářkou motorek
O tom, jak jsem zase jednou měla štěstí a mohla jsem se na týden stát opravářkou motorek :-) aneb první z mnohých týdnů v Asunción
Aneta Toboříková
Setkání s Juanovou rodinou
O tom, že jsem konečně blíž pochopila Juanovu situaci a seznámila jsem jsem se s jeho rodinou, která mi představila zase jinou část Paraguayské společnosti.
Aneta Toboříková
Ze Ciudad del Este do Encarnacion
Druhá návštěva servisu, která stejně moc nepomohla. Cesta až do Encarnación. A pyšně dodám, že Juan přežil i tyto dny a to navzdory tomu, že se bláhově rozhodl cestovat zrovna se mnou.
Aneta Toboříková
Začátek týdnu s doprovodem
O tom, že možná vůbec nejsem stvořená k tomu, aby se mnou někdo jezdil. Anebo možná o tom, že zvyk je železná košile a chvíli to trvá si zvyknout na novou situaci :-)
Aneta Toboříková
Podivnosti motoklubů a začátek týdne s Juanem
O tom, že by všichni měli mít šanci sedět na Cerro Akati a jenom koukat do světa. A o tom, jak jsem se znovu setkala se svým oblíbeným motoklubem z města Concepción a začala svojí cestu společně s Juanem.
Aneta Toboříková
Týden sama v Paraguayi
Po téměř posledním rozloučení s Oscarem mě čekal téměř celý týden sama, než jsme se všichni s motoklubem 32-A měli znovu setkat v Hernandarias.
Aneta Toboříková
Znovu na cestě! (a poznámka o vtipných jménech paraguayských měst)
O tom, že jsem se po dvou týdnech konečně rozhodla z Concepción zvednout kotvu (anebo asi stojánek motorky) a rychlý exkurz do paraguayské historie a způsobu pojmenovávání měst.
Aneta Toboříková
Dva týdny v Concepción
O tom, že jsem v Concepción objevila spoustu zajímavých lidí a nakonec jsem s nimi strávila celé dva týdny. A ani po téhle době se mi vlastně nechtělo moc odjíždět.
Aneta Toboříková
Setkání s Cesarem. Chvíli nejsem sama!
O tom, jak jsem se potkala s Cesarem! Po dvou týdnech očekávání. A o tom, že vůbec nezklamal a navíc mě zavezl na místo, kde jsem nakonec nečekaně strávila dva týdny.
Aneta Toboříková
První noc v Paraguayi
O mém první setkání s Paraguayci a o tom, že doopravdy jsou až nesmyslně vstřícní, až Vám občas zůstává rozum stát.
Aneta Toboříková
Přejezd do Paraguaye
Jak jsem konečně nechala Bolívii za zády a překročila jsem do Paraguaye, o kterém mi všichni říkali, že tam nic není.
Aneta Toboříková
Dobrodružství na motorce - část třetí, aneb jaká byla Bolívie
Po dlouhé dlouhé odmlce přichází nejprve snad doplnění všeho, co jsem zažila v Bolívii, a hlavně konečně jsem se posunula dál a zrovna jsem v Paraguayi. Ale všechno pěkně po pořádku.
Aneta Toboříková
Střípky ze života v Santa Cruz - Víkend v Cotoce
O tom, jaké mám neuvěřitelné štěstí. O tom, jak si mě našla práce v Santa Cruz. O tom, jak můj zaměstnavatel mi nechal na výběr,jestli chci bydlet ve městě anebo na venkovském sídle. A o tom, jak jsem potkala obchodníka s kravami.
Aneta Toboříková
Poslední příspěvek před přestávkou
O tom, jak jsem dojela do Santa Cruz, o tom, jak jsem potkala Mickyho, jeho rodinu a dona Severina. No a o tom, že jsme se tu nějakou dobu rozhodla zůstat.
Aneta Toboříková
Bolívijský machu picchu
O ruinách, které měli připomínat Machu Picchu, o holce, co se ukázala být neschopnou průvodkyní, o další nevyasfaltované cestě a mlze, jenom abych měla přístup k internetu.
Aneta Toboříková
První pokousání :-(
O mém odjezdu z Cochabamby, o tom, jak moc se nedá bolívijcům věřit, když Vám dají nějaký časový údaj a o tom, jak mě po cestě k ruinám Incallajta potkal potok a potom zlý pes.
Aneta Toboříková
Poslední dny v Cochabambě
O tom, jak Bolívijci nejsou úplně nejvíce organizačně zdatní, o výletu na motorkářské závody a za ruinami Incallajta, o posledních dnech v Cochabambě a o tom, že možná nakonec jsem přeci jenom domácí puťka (anebo nějaká část).
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 48
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 350x