Den D - Uyuni!

Tohle je jedem z mých nejvíc nejoblíbenějších dní. Možná nejvíc nejoblíbenější. Protože i mezi 40 krásnými dny, některé dokážou překonat všechno, co si kdy Disney navymýšlel. 

Ráno jsem se vzbudila v hotelu. A to nejenom ledasjakém. V hotelu se snídaní. Byl tam toastovač, takže jsem k snídani měla toasty. Toasty, které jsou krásně opečené, teplé a křupavé, na které si namažete máslo. A když je jíte, tak část másla je už rozteklá a část ještě studená. K tomu smažená vajíčka. Pomerančový džus. A káva. Opravdová káva. Nikdy bych si nestěžovala na snídaně, které jsem měla až do té doby. Ale tohle bylo jako kdyby Vás povýšili na královnu. A k tomu ještě všichni byli ohromně milí.

Jelikož Ronal je místní a zná každého, tak není s podivem, že zná i lidi, co dělají tour do Solných Plání Uyuni. Nechtěla jsem tam zajíždět s motorkou, protože sůl by jí mohla hodně poškodit. A tak Ronal zavolal kamarádovi Davidovi. A jelikož Ronalův kamarád je i Davidův kamarád, tak mě vzal na tour, která se ten den vypravovala. 

A kdybyste si mysleli, že tohle je už dostatek štěstí, tak bych s Vámi samozřejmě souhlasila. Ale svět ke mě byl ještě mnohonásobně štědřejší. Po snídani jsem tedy vyrazila najít onu cestovní kancelář. Přišla jsem k autu a celá zadní řada již byla obsazená. Tři dospělí a malá holčička. V prostřední řadě seděla jedna paní. A na sedadle vedle řidiče také jedna paní. Všichni (až na maminku té holčičky) již starší, všichni z Bolívie, ale každý žil v jiné části. Znovu sešlá rodina, která se dohromady vypravila na výlet. Byli na mě ohromně hodní a hned jak jsem nastoupila, tak se začali ptát kdo jsem a odkud jsem a co dělám. Hned od začátku mě přijali mezi sebe. 

A pak přišlo to největší překvapení. Zastavili jsme před jinou cestovní kanceláří a byl tam jeden kluk, který se k nám měl přidat. Otevřeli dveře a já se dle všech nepsaných pravidel měla přesunout na sedadlo uprostřed. Jenomže je jenom málo věcí, které mám méně ráda než sedět mezi dvěma neznámými lidmi. A tak když otevřeli dveře, tak jsem vystoupila a doufala jsem v to, že to bude gentleman, nastoupí, sedne si doprostřed a neřekne nic. Měla jsem štěstí. 

Rodina se začala i jeho vyptávat, kdo je a odkud je. Hennry. Taky Bolívijec, který již 14 let žije ve Španělsku. Nějak jsme vyměnili pár slov, ale tím to skončilo. Pak jsme přijeli ke Hřbitovu vlaků a jak jsme vystoupili z auta, tam jsme se začali bavit víc a začali jsme jít směrem k vlakům. Rodina zůstala kdesi za námi a tím se ustálilo to, že jsme byli my dva spolu a rodina spolu. A zůstalo to tak po celou cestu.

A dopředu řeknu, že Hennry se mi líbil čím dál tím víc. A přiznám, že se mi tohle nestává příliš často. Ohromě příjemný kluk, všechno jako by v jeho přítomnosti bylo klidné a zároveň veselé. Zeptal se, zda chci vyfotit. Poprvé jsem ho odmítla, že nepotřebuji. Ale zeptal se ještě párkrát a občas jsem svolila a občas odmítla. Díky němu a jeho trpělivým dotazům jsem nakonec z tohoto výletu odjela se spoustou pěkných fotek, které bych jinak neměla. 

Asi bych dokázala popsat spoustu odstavců o tom, co se mi na něm líbilo. A asi to není důležité. Když jsme se vrátili z procházky k vlakům, přesně po 20 minutách, jak nám bylo řečeno, tak tam Rodina ještě není. Normálně by mi vadilo, že přestávka, která má být 20 minut se změní v hodinu. Ale zaprvé jsem tam byla pozvána a za druhé jsem měla výbornou společnost. 

Při další zastávce jsme se oba shodli, že nakupovat suvenýry je škoda peněz a není to ekologické a tak jsme se šli projít po celé vesnici mezi normální domky bez turistů. Vypadalo to jako město duchů. Jediná živá část byly stánky pro turisty a zbytek jako kdyby vítr odnesl. Jen jeden krámek. A to byla příležitost. Co kdyby náhodou byly Solné pláně tak krásné, že bychom si k tomu chtěli dát pivo. Samozřejmě to byl můj nápad a Hennry byl naštěstí příliš gentleman na to, aby mě nazval alkoholikem.

A pak už jsme vyjeli. První (a i všechny ostatní) pohled byl naprosto neskutečný. Bílo bílo bílo a vzadu stíny hor. Bílo tvořené krásnými krystalky soli. Zastavili jsme u části, kde ze země vyvěrala voda a já si naprosto fascinovaně hrála se solí. Jako kdyby se Bůh nudil a rozsypal v téhle části světa solničku. Další zastávka byla u sochy Dakar, kde jsme s Hennrym stáli vedle sebe a při čekání než na nás přijde řada jsme se smáli Japoncům, jak se navzájem fotí. 

Další zastávka byla u vlajek světa, kde jsem objevila velikou českou vlajku. S vděčností jsem si tam vzpomněla na všechny díky, kterým je má cesta možná a na všechny, kteří mě i z dálky podporují. Tím skromně myslím i na všechny blízké i cizí, kteří sledují můj blog a občas mi napíší nějaký pěkný komentář. Vzpomněla jsem si na pana Pospíšila, který mi napsal, že se při svých cestách rozhodl pro jiný směr než na Uyuni. A na pana Brunnera, který nikdy neopomene mi ke článku dát zdvižený palec. A na mnoho a mnoho dalších jejichž komentářů si moc vážím a vždy mi udělají radost a dodávají odvahy. Vzpomněla jsem si na rodiče a sestru a všechny ostatní příbuzné, kteří mě taky z dálky podporují (i když se tváří, že nejezdím na motorce :-D ). Vzpomněla jsem si i na všechny ostatní díky, kterým jsem tam, kde jsem. A v tu chvíli jsem si přála jen, aby se mé oči mohly proměnit v dalekohled skrze který by i ti, kteří jsou daleko mohli vidět, jak nádherný je ten svět a ta místa, která projíždím.

Občas si říkám, že v tom je ta odpověď, kterou stále hledám, moci se stát očima pro všechny, jejichž životy je (zatím) nedovedly na ta samá místa jako mě a snad moci to místo trochu zprostředkovat.

Po dlouhém zamyšlení u vlajek, jsme vyrazili k obědu. Jako vážně. Nejenom, že mě odvezou na tak výjimečné místo, ale ještě mi k tomu dají oběd. Pokud po mě jednou budou chtít splatit všechno, co jsem od lidí do teďka dostala, tak ani prodat obě ledviny a játra nebude dostatečné. 

A poté jsme již byli na cestě do hloubi solných plání. Náš řidič byl neuvěřitelně milý a našel místo, kde bychom byli sami a sám nám pomáhal fotit a vytvářet typicky vtipné fotky, kde auto vypadá maličké a vy jako kdybyste ho tlačili, anebo hračka dinosaura vypadá veliká a vy jako kdybyste od něj utíkali. Já na takovéhle věci úplně nejsem a být tam sama, tak musím znovu přiznat, že bych se asi neúčastnila. Nicméně Hennrymu jsem řekla, že v takových případech je lepší na mě nedat a že budu dělat cokoli, co mi řekne. A tak mám pár vtipných fotek, za které jsem opravdu vděčná. Možná bych sama od sebe měla být vtipnější.

Poslední zastávka pak byla v části, která je pod vodou a tak vypadá jako obrovské zrcadlo. Nandali jsme si holinky a vyrazili na photo session. Všichni dohromady. Byl to moc hezký moment. A pak protože jsem dost vtipná na to, aby mě bavilo cachtat se ve vodě a rozstřikovat ji holínkami po světě, tak jsme s Hennrym vyrazili směrem, kde voda vypadala hlubší. Ostatní Rodina se dále věnovala fotkám a tak jsme se ocitli daleko od všech ostatních, zrovna když slunce začalo zapadat. Vyndali jsme pivo, sledovali západ slunce a povídali si úplně o všem možném s naprostou samozřejmostí a lehkostí.

A pak už byl čas odjet. Nasedli jsme a v tichu, ve kterém jsme každý zpracovávali zrovna zažité chvíle, jsme se vrátili do města. Tam jsem samozřejmě měla udělat tu nejrozumnější věc na světě, měla jsem se rozloučit a měla jsem odejít. Jenomže je to samozřejmě tak, že nejsem ani vtipná a ani rozumná. A tak jsme se s Hennrym ještě vydali na večeři. Myslím, že jsem dostala to rande, které jsem si tolik přála :-D podělili jsme se o pizzu a ještě mi navíc nechal nedojedenou část, abych si jí vzala já, abych měla až budu mít uprostřed noci hlad. Byla to těžká romantika :-) ale jednou za čas to asi ničemu nevadí. Vyprovodil mě do mého hotelu a vrátil se tam, kde bydlel on. 

(Pro zvědavé jsme se zvládli ještě jednou potkat, než jsem odjela z Cochabamby pryč směrem k Paraguayi a k dalším dobrodružstvím.)

_____________________________

Znovu si dovolím připomenout svou facebookovou stránku Overcoming Borders (anebo Instagram anie.overcoming.borders), kde jsou nahrané fotky ze Solných plání Uyuni. Není potřeba dávat 'like' (i když samozřejmě můžete), jen pokud Vás zajímá jak Solné pláně vypadají, tak to tam najdete. Hledejte pod dnem číslo 40. Vím, že mé fotky jsou daleko od toho, co by vyfotil opravdový fotograf a je mi to v tomto případě upřímně líto. Ale fotila jsem to se vším obdivem a radostí a doufám, že alespoň něco z toho jsem v těch fotkách zvládla zachytit.