Rozhovory v Sucre

O tom, jak jsem dorazila do Sucre, o tom, jak se tu chovají ke psům a o zvláštních rozhovorech, které se občas tak přihodí. A taky o tom, že jsem občas krásná. 

Cesta Aiquile-Sucre byla klidná, nenáročná, podél nádherné přírody. S instantní polévkou k obědu s výhledem na hory a řeku. Bez tachometru a s knížkou. Prázdniny jak mají být. Asi budu muset svůj pobyt tady nazvat Rok prázdnin (pokud tedy rok zvládnu jezdit).

Když jsem přijela do Sucre, bylo zataženo a začalo trochu poprchávat, tak jsem nestavěla v parku s dinosaury, což mě teď možná trochu mrzí. Mohla jsem si o tom parku zjistit víc a zajít. Mají tam být prý kromě soch dinosaurů, které mě moc nezajímají, i jejich opravdové stopy. To si myslím, že by za to mohlo i stát. Alespoň mám ale důvod se sem jednou vrátit.

Když jsem přijela do Sucre, tak mě do svého domu přijal Franz. Kamarád Germána z Cochabamby. Nebýt Germána, tak tahle cesta je mnohem komplikovanější. Franz zrovna uklízel svůj pokoj, aby mě tam ubytoval, a sám šel spát do jakéhosi jiného prázdného pokoje. Hned jsem odmítla. Do jakéhosi jiného pokoje bych měla rozhodně jít spíš já. Trvala jsem na tom o to víc, když jsem zjistila, že Franz sdílí svůj pokoj se svým psem. Můj vztah ke zvířatům je velice vstřícný, pokud ovšem bydlí v jiném pokoji než já. Dohodnuto. Začali jsme mé věci nosit do onoho jakéhosi jiného pokoje. 

V tuhle chvíli jsem vešla dovnitř domu a zděsila se v čem Franz a ostatní žijí. Není to pouze tak, že by Franz měl svého psa. Kromě toho mají ještě dalších pět psů, kteří žijí na chodbě, a tři, kteří žijí v jakési zahradě/skládce. Ti psi na zahradě sice sdílejí svůj prostor s hromadou odpadků, ale místy tam je tráva a mají docela prostor na trochu pohybu. Ale i tak mi to přijde jako trápení. V těchhle končinách totiž není zvykem se psy chodit ven. Takže tam, kde jsou zavření, tam jsou zavření nadověky. A to platí i pro psy, co žijí na chodbě. Což samozřejmě znamená, že uvnitř vykonávají své potřeby, a majitelé je pouze zametají a vynášejí. Nejsem žádný ochránce psů, ale když jsem viděla tenhle dům, tak mi bylo opravdu do pláče. A není to pouze zvykem v Bolívii, je to úplně stejné v Kolumbii, Ekvádoru i v Peru. Nicméně tedy zatím jsem ještě neviděla tolik psů pohromadě a to se vším ostatním, co to obnáší.

Tento jiný pokoj, kde jsem měla přespávat já byl až na střeše, kam většina psů neměla přístup a tak jsem měla docela radost z čerstvého vzduchu. Ten pokoj se ukázal býti jakýmsi skladištěm všeho možného a příležitostným párty prostorem. Trochu jsme poklidili a bylo to. Franz ještě kdesi našel láhev piva a tak to pro mě nakonec bylo o něco překonatelnější.

Franz byl celkově velice zvláštní člověk. Moje španělština je po třech letech v Kolumbii velmi dobrá, ale stejně jsme si moc nerozuměli. Jako kdyby ten jazyk mezi námi nevytvářel příliš pevný most. Franz byl tak zvláštně stydlivý a částečně jako kdyby z úplně jiného světa. Nicméně na mě byl velice hodný, jen jsme se spolu moc nenasmáli. Ale i tak mě vzal večer do města, abych poznala Sucre ve svitu lamp a dali jsme si večeři na tržnici (v Bolívii tržnice jsou levným místem, kam místní chodí na oběd/večeři).

Druhý den jsem vyrazila do města sama a dohodli jsme se, že se s Franzem znovu potkáme na oběd. V 10:50 mi napsal, že je na cestě do města a že se můžeme potkat za 15 minut. Long story short. Potkali jsme se až v 12:40. Samozřejmě jsem mu vysvětlila, že jsem ochotná počkat dokonce i půl hodiny, ale tohle že už je dost přehnané i na Jižní Ameriku. Možná jsem neměla být tak tvrdá, vypadal v tu chvíli jako malý kluk. Pak jsme vyrazili na oběd a vzal mě opět na tržnici. Jen důrazně vysvětlil, že to bude jinde v tržnici než co jsme byli večer. Zeptala jsem se proč je noční jídelna na jiném místě než denní. Řekl, že to je tím, že stoly a židle, na kterých se jí v noci, a stoly a židle, na kterých se jí před den, jsou na jiném místě. Hmm. Tak jsem se zeptala proč jsou stoly a židle na jiném místě přes den a v noci. Na to se zamyslel a řekl, že to neví, to že bych se musela zeptat manažera té tržnice. Tak jsem se nic nedozvěděla.

Poté Franz znovu odešel vyřizovat nějaké osobní záležitosti a já zase vyrazila po městě. Na střeše jednoho kostele jsem si vyměnila pár pohledů s klukem, který taky evidentně cestoval sám. Usmáli jsme se na sebe. Ale nepřišel mě oslovit, tak jsem si řekla, že budu staromódní a taky jsem ho neoslovila. Sešla jsem z kostela dolů a našla jsem si kavárnu, abych se chvíli věnovala internetu. Chtěla jsem si objednat pivo a při objednávání jsem na jedno ukázala. Servírka se mě zeptala, zda chci to první anebo to druhé. Tak jsem se zeptala, jaký je mezi nimi rozdíl. Servírka mi řekla, že každé má jinou lahev a taky že mají jinou chuť. Tak jsem se zeptala v čem se ta chuť liší. A na to odvětila, že to bohužel neví. Hmm. Poprosila jsem jí tedy o to druhé. Byl to nějaký divný den. 

Poté jsem pokračovala dál a ještě závěrem do další kavárny. Tam jsem od Franze zjistila, že nemůže přijít, ale že poslal kamaráda, aby se se mnou potkal. Kamarád přijel poměrně brzy a když mě uviděl, tak hned po pozdravu zamumlal něco se stylu 'Tak je to opravdu pravda.' Já nebyla úplně zrovna naladěná a tak jsem se na něj zamračeně podívala. Na to rychle dodal, že jsem opravdu překrásná. Pobavil mě. 

Sbalila jsem si věci a šli jsme k jeho motorce. Bylo to takové velké kolo, ke kterému někdo přidělal motor, zvedl mu řidítka tak, že při jejich držení ruce člověku procházely okolo uší, přidal k brzdám jakýsi skřípavý a hodně hlasitý zvuk, aby všichni rychle utíkali pryč, vygumoval mu vzorek z pneumatik a zadní sedadlo vytvořil z kousku dřeva, které zapadalo přesně do šprušlí, které přidělal nad zadní blatník. Když jsem si za něj sedla a vyrazili jsme závratnou rychlostí ne více než 15 km/h, tak jsem měla rázem pocit, jako kdyby nám bylo 16 a utíkali jsme před rodiči v nějakém černobílém filmu.

Vzal mě do části, která se jmenuje Recoleta, kde se přes den pořádají trhy se suvenýry a večer se tam dá obdivovat celé krásně osvětlené město. A přitom na mě stále koukal, jako kdybych spadla z vesmíru. Když jsme odcházeli, tak mě ještě zeptal, jestli nechci nějakou fotku z toho místa. Zdvořile jsem odmítla, že nepotřebuji. Ale on trval na tom, že bych určitě měla mít nějakou fotku s jeho motorkou. Tak jsem nakonec souhlasila. Po třetí fotce se mě zeptal, jestli nejsem náhodou modelka. Tak jsem musela smutně říct, že tedy ne. A než jsme se rozloučili a já jsem odjela s Franzem, tak vyřešil, že mi daruje přívěšek, co měl na klíčích od motorky. Do kůže vytisknutý znak jeho motorkářského klubu. Poslední část kůže, ze které potáhl sedadlo na své motorce. V tuhle chvíli už jsem se nesmála. Byl to naprosto vážný a krásný dárek. Jeden z nevzácnějších co si budu odsud odvážet.