Ne vždy se věci vyvinou, jak se na první pohled zdá
Ráno jsme se vzbudili a bylo poměrně jasné, že s Wilmerem vyjíždíme spolu. Protože by bylo prostě divné, kdyby ne, když máme stejnou cestu. Dohoda byla, že dojedeme spolu k Liniím Nazca a pak uvidíme, jak dál. Další zastávka, kam chtěl jet Wilmer byla Puquio a byla 250 km daleko. Můj dosavadní rekord byl 241 a bylo to hodně těžké, tak jsem to nechtěla pokoušet. Takže jsem zvažovala jakoukoli jinou variantu, která by také znamenala, že bychom se rozpojili a pokračovala bych dál sama jako do teď.
Wilmer trval na tom, že mám jet první. Kdyby se mi náhodou cokoli stalo, tak aby mohl pomoct. Jenomže jel tak strašně těsně za mnou, že jsem z něj byla hrozně nervózní a to tak, že jsem nakonec zabrzdila, abych mu řekla, že má jet první a pokud nepojede první, tak má držet zdravý odstup, anebo jinak, že jedu sama. Asi bych měla říct, že ten kluk je neuvěřitelně milý a klidný a hnedka souhlasil. Asi jsem nemusela být tak přísná, jak jsem byla. Od té doby už na pořád mi nechával alespoň tří sekundový odstup.
Přijeli jsme k Liniím Nazca, vystoupali jsme nahoru na vyhlídkovou věžičku. A odtud jsme viděli to, co by člověk normálně patou vyryl do písku. Ani jeden z nás jsme nebyli nijak unešeni. A možná tam tak nějak záhadně začalo naše přátelství, když jsme se nahoře na věžičce smáli na tím, jak falešně ty Linie vypadají. Byly objeveny v 20. letech 20. století, když přes jižní Peru začala létat letadla. A opravdu je to vlastně jako kdyby někdo vyšoupal do pouště obrazce. Ale díky tomu, že v téhle oblasti prakticky neprší a není vítr, tak se zachovaly tisíce let až do dnes. Asi by člověk měl se na ně jít podívat z letadla, ale ceny pro turisty jsou zde příšerné. A tak jsme se společně zasmáli z věžičky a vyřešili, že jedeme dál.
Další dvě varianty, kde přespat, které znamenali méně než 250 kilometrů byly kempovat u jednoho krámku anebo kempovat v národním parku Pampa-Galeras. Od Linií Nazca až ke krámku se cesta začala zvedat a najednou to byla samá zatáčka. Mé původní svižné tempo se zpomalilo. Ale hory byly nádherné. Nejdřív pokračovali s pouštní tématikou a byly celé žluté, kamenné, a potom najednou z ničeho nic nádherně sytě zelené. Byl dokonce vidět i ten přechod. Když jsme dojeli ke krámku, tak se ukázalo, že je uprostřed ničeho a paní nebyla úplně moc mluvná a příjemná. Ani nevím proč, ale nějak se mi to místo moc nelíbilo. A tak teda jsem svolila k tomu, že pojedeme do onoho národního parku. Ale to už jsme viděli na obzoru mraky a jelikož už jsme byli dost vysoko a byla zima a foukalo, tak jsme si rovnou navlékli nepromokavé oblečení.
Popojeli jsme pár kilometrů dál, dostali jsme se do výšky asi 4800 metrů nad mořem, viděli jsme vicuně, což jsou takové vlastně lamy. A pak se nad námi otevřelo nebe. Všechno ztmavlo a hory začaly osvětlovat fialové blesky. Nikdy jsem v životě ještě neviděla fialové blesky. A nebylo to úplně uklidňující. Déšť se změnil v krupobití. A musím říct, že to docela bolí, když do Vás hodinu tlučou kroupy. Cesta se těmi kroupy pokryla, což mi v zatáčkách taky nedodávalo úplně jistoty. A hlavní bylo, že samozřejmě se v tomhle nedalo kempovat, takže bylo potřeba dojet do Puquia za každou cenu.
Přijeli jsme asi 6 odpoledne. Moje nepromokavé boty byly plné vody, ruce jsem měla tak zmrzlé, že jsem sotva mohla mačkat spojku a brzdu. A byla jsem naprosto nesmyslně šťastná. Překonala jsem to, co jsem si nikdy vlastně ani neuměla představit. A taky to nebylo tak těžké.
Našli jsme si hotel, kde na pokoji byly tři postele. Dvě proti sobě se stolkem mezi sebou a jedna úplně bokem, na kterou jsme naházeli všechny promoklé kusy oblečení. Po sprše, kde i vlažná voda byla cítit skoro horká, jsme se vypravili na večeři a velice snadno jsme se dohodli, že když tady vždycky jsou porce tak obrovské, tak dá smysl se podělit o jedno jídlo. A po večeři jsme si na zahřátí koupili malou lahev rumu. Na pokoji jsme pak seděli na postelích proti sobě a pili jsme rum s čajem. Už v tu chvíli bylo jasné, že jsem nemohla mít větší štěstí na spolucestovatele.
Aneta Toboříková
Bydlení v Asunción
O tom, jak jsem si v Asunción hledala pokoj k pronájmu a o tom, že moje zkušenosti s Paraguayci jsou univerzální a zdaleka nejsem jediná, ke komu se tu lidé chovají tak pěkně.
Aneta Toboříková
Zážitky za barem (část kolegové)
Ze všech zážitků a lidí, co jsem potkala za barem, tak to zdaleka nebyli klienti, kteří by byli nejzajímavější. Měla jsem spoustu štěstí i na zajímavé kolegy.
Aneta Toboříková
První zážitky z měsíce za barem (část klienti)
Poté, co se skončila moje práce v servisu, tak se mi podařilo sehnat si práci za barem, kde jsem šťastně strávila celý měsíc.
Aneta Toboříková
Opravářkou motorek
O tom, jak jsem zase jednou měla štěstí a mohla jsem se na týden stát opravářkou motorek :-) aneb první z mnohých týdnů v Asunción
Aneta Toboříková
Setkání s Juanovou rodinou
O tom, že jsem konečně blíž pochopila Juanovu situaci a seznámila jsem jsem se s jeho rodinou, která mi představila zase jinou část Paraguayské společnosti.
Aneta Toboříková
Ze Ciudad del Este do Encarnacion
Druhá návštěva servisu, která stejně moc nepomohla. Cesta až do Encarnación. A pyšně dodám, že Juan přežil i tyto dny a to navzdory tomu, že se bláhově rozhodl cestovat zrovna se mnou.
Aneta Toboříková
Začátek týdnu s doprovodem
O tom, že možná vůbec nejsem stvořená k tomu, aby se mnou někdo jezdil. Anebo možná o tom, že zvyk je železná košile a chvíli to trvá si zvyknout na novou situaci :-)
Aneta Toboříková
Podivnosti motoklubů a začátek týdne s Juanem
O tom, že by všichni měli mít šanci sedět na Cerro Akati a jenom koukat do světa. A o tom, jak jsem se znovu setkala se svým oblíbeným motoklubem z města Concepción a začala svojí cestu společně s Juanem.
Aneta Toboříková
Týden sama v Paraguayi
Po téměř posledním rozloučení s Oscarem mě čekal téměř celý týden sama, než jsme se všichni s motoklubem 32-A měli znovu setkat v Hernandarias.
Aneta Toboříková
Znovu na cestě! (a poznámka o vtipných jménech paraguayských měst)
O tom, že jsem se po dvou týdnech konečně rozhodla z Concepción zvednout kotvu (anebo asi stojánek motorky) a rychlý exkurz do paraguayské historie a způsobu pojmenovávání měst.
Aneta Toboříková
Dva týdny v Concepción
O tom, že jsem v Concepción objevila spoustu zajímavých lidí a nakonec jsem s nimi strávila celé dva týdny. A ani po téhle době se mi vlastně nechtělo moc odjíždět.
Aneta Toboříková
Setkání s Cesarem. Chvíli nejsem sama!
O tom, jak jsem se potkala s Cesarem! Po dvou týdnech očekávání. A o tom, že vůbec nezklamal a navíc mě zavezl na místo, kde jsem nakonec nečekaně strávila dva týdny.
Aneta Toboříková
První noc v Paraguayi
O mém první setkání s Paraguayci a o tom, že doopravdy jsou až nesmyslně vstřícní, až Vám občas zůstává rozum stát.
Aneta Toboříková
Přejezd do Paraguaye
Jak jsem konečně nechala Bolívii za zády a překročila jsem do Paraguaye, o kterém mi všichni říkali, že tam nic není.
Aneta Toboříková
Dobrodružství na motorce - část třetí, aneb jaká byla Bolívie
Po dlouhé dlouhé odmlce přichází nejprve snad doplnění všeho, co jsem zažila v Bolívii, a hlavně konečně jsem se posunula dál a zrovna jsem v Paraguayi. Ale všechno pěkně po pořádku.
Aneta Toboříková
Střípky ze života v Santa Cruz - Víkend v Cotoce
O tom, jaké mám neuvěřitelné štěstí. O tom, jak si mě našla práce v Santa Cruz. O tom, jak můj zaměstnavatel mi nechal na výběr,jestli chci bydlet ve městě anebo na venkovském sídle. A o tom, jak jsem potkala obchodníka s kravami.
Aneta Toboříková
Poslední příspěvek před přestávkou
O tom, jak jsem dojela do Santa Cruz, o tom, jak jsem potkala Mickyho, jeho rodinu a dona Severina. No a o tom, že jsme se tu nějakou dobu rozhodla zůstat.
Aneta Toboříková
Bolívijský machu picchu
O ruinách, které měli připomínat Machu Picchu, o holce, co se ukázala být neschopnou průvodkyní, o další nevyasfaltované cestě a mlze, jenom abych měla přístup k internetu.
Aneta Toboříková
První pokousání :-(
O mém odjezdu z Cochabamby, o tom, jak moc se nedá bolívijcům věřit, když Vám dají nějaký časový údaj a o tom, jak mě po cestě k ruinám Incallajta potkal potok a potom zlý pes.
Aneta Toboříková
Poslední dny v Cochabambě
O tom, jak Bolívijci nejsou úplně nejvíce organizačně zdatní, o výletu na motorkářské závody a za ruinami Incallajta, o posledních dnech v Cochabambě a o tom, že možná nakonec jsem přeci jenom domácí puťka (anebo nějaká část).
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 48
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 350x