Jak jsem dokázala víc, než jsem od sebe čekala

O lámání osobních rekordů, o cestách a silnicích, o zimě a horku, o řekách přes silnici a o vše přítomných andělech a o mém dalším oblíbeném dni. 6-7

Po adrenalinovém dni přes bláto a všechno, další den začal deštivě a tak jsem se sbalila a připravila na odjezd až okolo 10, což už dle mého hostitele bylo příliš pozdě. A já se tedy rozhodla na něj dát a tak jsem strávila jeden poměrně líný den s odhodláním, že ale tedy ten následující den zlomím osobní rekord a pojedu o to dál. Do této doby jsem nikdy nejela více než 200 kilometrů za den, takže jsem se rozhodla vyrazit z Huancayo a dojet až do Lunahuana, což je podle googlu 241 kilometrů. (Já vím, že to nezní jako velký rozdíl, ale ono už 200 je pro mě poměrně dost a každý další kilomentr navíc je hodně znát.)

V 6:15 jsem vstala, zabalila jsem všechno, dala jsem si k snídani instantní polívku do hrnečku, aby mě něco zahřálo. V 7 ráno jsem byla připravena a vyjížděla jsem ze dveří. A ještě jsem se stavila za Jhoanem, abych se rozloučila a poděkovala mu za všechno. Jhoan mi na cestu daroval dva igelitové pytlíky, kdyby pršelo. Ono totiž motorkářské rukavice nejsou nepromokavé a jeho řešení je, že si přes ně natáhne igelitové pytlíky. A aby se ujistil, že mi bude dobře, tak si ještě od procházející paní půjčil 20 centů, aby mi na cestu mohl dát dárek. A taky mi tedy řekl, že cesta bude celou dobu v pohodě a že bude upravená, což jsem mu bláznivě věřila. Ale skoro mi bylo líto, že odtamtud odjíždím. Jhoan byl na mé cestě naprosto výjimečný. A navíc, kdo kdy dostal igelitové pytlíky na rozloučenou? Z hloubi duše jsem ocenila jeho starost.

První část cesty byla jednoduchá, i když mi teda začala být zima. Myslela jsem, že jsem dost připravená, ale poměrně brzy jsem stavěla, abych si vzala ještě další mikinu. Nakonec jsem tedy na sobě měla moirové triko s dlouhým rukávem, normální mikinu, mikinu na lyžování, motorkářskou bundu s vnitřní protivětrovou vrstvou a pláštěnku. Na nohách jsem měla silné zimní punčochy, džíny, ochranu, která taky slouží k udržení tepla hlavně přes kolena a pláštěnkové kalhoty. Dvoje rukavice a pod helmou šátek. Vypadala jsem jak sněhulák a ještě, že se na motorce nemusí moc hýbat, protože bych přes všechny ty vrstvy žádný rozumný pohyb nezvládla. 

Ze začátku mi oblečení pomohlo, ale poměrně záhy jsem se dostala do výšky přes 4500 metrů nad mořem a tam i všechny zmíněné vrstvy profoukly a prsty jsem měla úplně promrzlé. Nicméně příroda byla naprosto neuvěřitelná. Kouzelné hory, které se nejdřív vztyčovaly nade mnou a později, když jsem se dostala na jejich úroveň, vytvořily krásné planiny, ze kterých čněly akorát ty nejvyšší vršky. Jenomže přibližně v tuhle chvíli taky přišel další problém. Už dávno cesta měla jenom jeden pruh pro oba směry, což vlastně nevadilo, protože tam kromě mě skoro nikdo nebyl. Ale když se k úzké cestě přidalo ještě to, že se její povrch měnil v bahno, které mi pod koly prokluzovalo, tak jsem neměla moc radost. Předchozí den s klukama z motoklubu to byla legrace, ale tentokrát už tolik ne. 

Od prvního výstupu se tedy můj postup výrazně zpomalil a jela jsem tak maximálně 30 km za hodinu, a to jen když bahno bylo zrovna pevnější. Občas jsem se tak urputně soustředila na překování bláta a louží až přestala vnímat okolní přírodu a sem tam jsem i zapomínala dýchat. Zjistila jsem až na motorce, že když se na něco hodně soustředím, tak k tomu přestanu dýchat a probere mě až nečekaný hluboký nádech :-D Ono by se mi nic nestalo, kdybych spadla, ale hrozně se mi nechtělo se zamazat blátem. A nakonec jsem to všechno zvládla. Docela se mi ulevilo, když jsem se dostala k vesnici Tinco, která měla znamenat zlepšení podmínek a navíc už jenom klesání, takže výrazně teplejší teploty. 

Za Tincem byla cesta opravdu krásná. Zvýšila jsem rychlost na 40-50 km za hodinu a to částečně proto, že stále byl pouze jenom jeden pruh a spousta zatáček, takže nebylo vidět, jestli proti mě něco nejede, ale hlavně proto, že hory, do kterých jsem začala sestupovat, byly tak krásné, že jsem si je musela pořádně užít. Okolo 12 jsem zastavila, protože jsem si uvědomila, že vlastně nespěchám a že si klidně můžu sednout a udělat si čaj. Už sice jezdím nějakou chvíli, ale pořád jsem ještě nevyřešila svůj vztah k času a pořád mám pocit, jako kdybych vlastně někam spěchala. Byla jsem maximálně spokojena. Vedle mě bublající potok na jedné straně, všude okolo vysoké hory a já s čajem a s motorkou.

Po čaji jsem pokračovala o kus dál, abych si uvědomila, že mi je opravdu horko a dala jsem dolu všechny vrstvy. Zůstala jsem tak jenom v tričku, motorkářské bundě, džínech a chráničích. A jela jsem dál. Když tu najednou přes cestu vedl potok. Nevypadalo to,že by té vody bylo tolik, ale podle toho s jakou silou přitékal k mé silnici, tak to taky nebylo tak úplně nevinné. Zastavila jsem. Vyfotila jsem si to. A uvědomila jsem si, že buď to musím projet, anebo se musím vrátit přes překonané hory zpátky do Huancayo, zpátky do Limy a projet to přes pobřeží. To úplně nepřipadalo v úvahu. V dohledu nikdo. A tak jsem nastartovala motorku a potok jsem projela. Proud to byl silný, ale najednou jsem byla na druhé straně. Vlastně ani nevěříc, že jsem to opravdu projela. A co jsem v tuhle chvíli nevěděla bylo, že mě budou čekat ještě další dva podobné, každý větší než ten předchozí, a pár menších, které vlastně ani nestojí tolik za zmínku.

Byla jsem na sebe docela hrdá, že jsem to všechno projela. Většinu času nemám pocit, že dělám něco těžkého, ale jsou chvíle, kdy si říkám, že možná to taky není taková hračka. A byla jsem tak zvláštně hrdá na moji motorku :-) Nicméně únava se na mě začala podepisovat a po třetím takhle podlém potoku už jsem se jenom modlila, aby byl poslední. A musím říct, že únava je hodně podobná jako alkohol při řízení. A na mě už začínala být hodně znát. Zastavila jsem, zacvičila si, ale pořád mi chyběla ještě asi hodina cesty. A k tomu jsem si ještě uvědomila, že jsem celý den zapomněla obědvat. Kdybyste potřebovali, aby Vám to někdo řekl, tak je hloupost řídit a pořádně u toho nejíst. Ale člověk občas zapomene.

A pak se přede mnou objevil další podobný potok. To jsem už věděla, že nechci projíždět a že šance, že bych motorku neudržela a sesmekla se mi je poměrně veliká. A tak jsem zastavila a jak neštěstí se postavila k té vodě a koukala na její proud. Když v tu chvíli přijelo červené auto a v něm čtyři muži. Vysvětlila jsem jim situaci a poprosila, jestli by mi motorku převezli. Spolujezdec hned vystoupil a ochotně souhlasil. Já si naopak nastoupila do auta. A vodou mě provezli a pak převezli i motorku. A nejen to, dovezli mě až k restauraci, abych se tam najedla a nabrala síly.

A v 6 odpoledne jsem už byla v cílové stanici jako koni. 11 hodin. Nepočítejte průměrnou rychlost, protože by mohlo vyjít, že bych to měla rychleji pěšky :-) A co se stalo poté až v dalším příspěvku :-)

Pokud byste chtěli vidět fotky z těchto nádherných končin, tak Vás zvu na mojí facebookovou stránku Overcoming Borders anebo na instagram anie.overcoming.borders. Já se určitě naučím nahrávat je k mým příspěvkům, ale bohužel je má doba na internetu hodně omezená a většinou nikde žádné připojení není, tak se obávám, že mi to nepůjde moc rychle.